sem chodím občas:
sem chodím často:
folkový bestiář
ukázky z roku 2004
- leden 2004
(...)Jak vidíte, udělaly se nám o svátcích čtyři nové zimní pneumatiky, ale jezdit se na tom moc nedá, protože má každá trochu jiný vzorek. O další zimní výbavě - jestli třeba Brožovi začali doma používat řetězy nebo jestli si Žalman dává panáka fridexu před odchodem z domu - nic nevím, ale kdykoli venkovní teplota klesne pod dva stupně, upadá Jindřiška do zimního spánku a to nám trochu komplikuje život.
Příchod nového roku jsme slavili individuálně - Žalman v kruhu své rodiny, já v kruhu svých neuróz a mladá generace v kruhu přátel, známých, úplně cizích lidí a nepřátel. Po půlnoci už bylo těžké rozeznat, kdo je kdo, protože Jindřiška je všechny skamarádila a opila.
Nejhůř dopadli manželé - Honza si v zasněžené Telči přivodil akutní záchvat světového názoru a jeho chronická romantická nálada se znovu přihlásila plnou silou. Bardovi při ohňostroji definitivně přeskočilo a Jindřiška si během silvestrovské noci způsobila otřes mikroprocesoru.
Už nechám Jindřišku a vánoce na pokoji, ale budu dál mluvit o samých veselých věcech, protože právě ve velkých bolestech rodíme naši novou desku a mezi jednotlivými kontrakcemi a hekáním si potřebujeme trochu orazit. O desce samé zatím není moc co říct - sice už ležíme na sále, ale zatím z nás vyšla jenom voda.
Kromě vzniku našeho společného miminka jsem hned zkraje roku dělal porodního dědka ještě jiného hudebního alba, takže se teď nadýmám zkušenostmi z nahrávání hudby a vy se mi jevíte jako ideální adresáti některých postřehů.
Především musím znovu zopakovat svůj souhrn bezpečnostních pravidel pro práci s dvanáctistrunnou kytarou - jsou to ty známé tři body, které byly před časem vtěleny do některých školních a domovních řádů a visí v dobrých prodejnách hudebních nástrojů:
1. kdybyste někdy byli postaveni před nutnost použít na něco dvanáctistrunnou kytaru, snažte se to udělat tak, abyste na ni nemuseli hrát.
2. kdybyste někdy byli postaveni před nutnost hrát na dvanáctistrunnou kytaru, nesnažte se ji naladit.
3. kdybyste někdy byli postaveni před nutnost naladit dvanáctistrunnou kytaru, snažte se to udělat tak, abyste ji potom nemuseli poslouchat.
Nebudu vás strašit počty nešťastníků, kteří museli strávit nějaký čas v zamřížovaných pavilonech jistých státních zařízení jenom proto, že nedbali mých pravidel, nebo proto, že se je včas nedozvěděli. Prostě berte jako fakt, že dvanáctistrunná kytara se naladit nedá a byla vymyšlena jako nástroj regulující přirozenou rovnováhu v našem biotopu - aby se hudební režiséři nepřemnožili.(...)
- únor 2004
(...)Když jsem se onehdá v tramvaji přes něčí rameno v jednom bulvárním deníku dočetl, že Iveta nemá zub, Michaelovi zase něco odpadlo, Rebeka řekla Leošovi, že je, s prominutím, sráč, jakási Verešová se někde obnažovala a jakási Kobzanová měla ráno diaré, chtělo se mi zapět silným hlasem a děkovat Velkému Manitůovi, že jsme pro bulvár nezajímaví, protože nepatříme mezi tzv. celebrity a i když to jedna naše zpěvačka možná těžce nese, polykačům historek ze záhrobí popkultury je úplně fuk, jestli a kolikrát denně si holí nohy.
Je to tak - v našem žánru se nic bulvárně zajímavého neděje a představa smečky paparazziů, šmejdících kolem Žalmanova domu v naději, že ho vyfotí v trenýrkách, je opravdu hodně vzdálená realitě - maximálně mu občas zavolají kvůli nějakému receptu na bramborovou kaši. Všichni jsme slušní, čistíme si zuby a když se někdy popereme, je to spíš kvůli výkladu posledních dvaceti veršů Máchova Máje než kvůli ženským nebo fotbalu. Nejenže nešňupeme, spousta z nás přestává kouřit i obyčejné cigarety a ještě se tím chlubí. Když se někdy opijeme a ztropíme výtržnost, je to většinou Jindřiška, takže o nějakém kopání do policajtů nemůže být řeč. Těch několik notorických výtečníků mimo náš soubor to nedožene a ti stejně ze žánrové škatulky vyčuhují do půli těla.
Po tomhle zážitku z tramvaje mě téma bulváru natolik zaujalo, že jsem si několik dní pročítal některá revolverová periodika na internetu v bláhové naději, že narazím i na nějakou seriózní zprávu, protože by mě docela zajímalo, co si myslí třeba Monika Absolonová o odchodu Gerharda Schrödera z čela SPD, ale všude je jenom zpověď mojí oblíbené Nicol, která do omrzení opakuje, jaký byl Zuna v posteli. O tom, jaký mají názor Maxim Turbulenc na zatčení Saddáma, ani slovo.
Přesto i nám se občas stanou věci, na kterých by se titulkový kreativec docela napásl - třeba svatební oslava manželů Brožových by vydala na několik titulních stran. Pojďme udělat takový pokus - zkusím vás přesvědčit, že i naprosto fádní událost, jakou je svatba dvou zdravých lidí opačného pohlaví, dostane tu pravou šťávu, je-li okomentována patřičně peprným titulkem. Nemusíme přitom ani řešit, jestli Brožovi čekají manželské dítě nebo jestli Jindřiška bere na Barda přídavky.(...)
- březen 2004
(...)Zdaleka ne všechno se stalo tak, jak to popisuje folková hagiografie a hlavně začátky byly dost bolestivé, protože jsem byl naprosto zaskočen některými průvodními jevy šoubyznysu - například tím, že všude kolem se pohybuje tolik vyhraněných individualistů, kteří vnímají jenom sami sebe. Model přijímání do muzikantského cechu je zaběhnutý a probíhá přibližně takto: během prvního roku prožíváte existenciální úzkost, protože vás všichni zasklívají, ale většina kolegů časem vyměkne a začnou vás opatrně brát na vědomí. Po prvním roce začnou zdravit, po druhém roce začnou podávat ruku, po třetím roce začnou zdravit z dálky, po čtvrtém pozvou vaši partnerku v Telči k baru na panáka, po pátém pozvou vás v Telči k baru na panáka, po šestém si uloží vaše číslo do mobilu, po sedmém se sami od sebe vytasí s vizitkou doktora, který je machr na křečové žíly, po osmém roce vás pozvou do studia na drobnou přátelskou výpomoc a po devátém vás za totéž i napíšou na obal. Co bude po desátém roce, se teprve uvidí, ale čekám, že vývoj se nezastaví a brzy už přijde od někoho pozvání na oběd.
Vše až dosud řečené platí pouze v případě, že proslulost všech těch slavných a úspěšných Romanů, Zdeňků a Robertů nepřeceňujete, sami jim nenadbíháte a nesnažíte se být co nečastěji v jejich společnosti, aby trocha jejich lesku dopadla i na vás a přátelíte se spíš se sobě rovným plebsem – basisty a zvukaři. S některými koryfeji akustické hudby jsem po deseti letech teprve na konci druhého měsíce a na panáka v Telči pravděpodobně nikdy nedojde, protože až nastane čas, vrchní sestra nás už nepustí.(...)
- duben 2004
(...)Asi před týdnem mě přepadla chvilková mdloba v důsledku nadlimitní koncentrace minisukní v oblasti kolem Anděla a když jsem se dopotácel domů, všiml jsem si, že mi přes noc ve špajzu obrazila cibule a na autě vykvetl blatník. Všechno jsou to pro mě důkazy, že jaro je definitivně tady. Jeho první projevy se jenom v běhu času trochu mění - dřív jsme poznali jaro podle toho, že v nedaleké továrně se začaly ztrácet kuličky z ložisek, ale dneska už kuličky nikdo nehraje a tak je pro mě prvním poslem jara Honza - konkrétně okamžik, kdy se objeví v těch známých bílých trenýrkách, ve kterých vypadá, jako kdyby právě zběhl ze spartakiády v pětasedmdesátém.
Mnozí z vás se už určitě těší, jak budou s novým zahradním traktůrkem rejdit po pozemku, my zase máme radost z toho, že sněhové jazyky zmizely ze silnic a na půl roku se vrátí zpátky mezi speciální erotické techniky.
S jarem přiletělo z teplých krajin i každoroční rozdělování metálů za loňské zásluhy. Možná jste taky sledovali v přímém přenosu letošní skandální udělování cen Akademie populární hudby, kdy většinu sošek shrábli žena z ulice, parta hospodských mániček a inťouš koketující s jazzem a ilonkohelenkoivetkolucky odešly s prázdnou. Všechny nákladné diety, nenápadné nadbíhání bulvárním fotografům, milostné aférky a všechno to ostatní, co je nezbytné pro úspěch na domácí hudební scéně a zabere tolik času a úsilí - všechno přišlo vniveč.
Já osobně považuju ten hrozný bordel v akademii za neudržitelný, a proto pro následující roky nabízím nezištně několik změn, aby příště nějaký suvenýr dostali všichni, protože současné hudební ceny připomínají tak trochu letní zahrádku - mnoho slimáčků a málo kapustiček.(...)
- květen 2004
(...)Spočítal jsem si, že uplynulo teprve něco přes 450 hodin od okamžiku, kdy se z půl miliardy cizinců stali našinci a, aniž bychom hnuli prstem, dnes před vámi stojí úplně jiná kapela než posledně - pevně zakotvená do evropského hudebního prostoru, směle hledící směrem k západu a plná nadějí na lepší život v pevné jednotě a nerozborném přátelství s řeckými tamburaši a schwarzwaldskými citerovými spolky. Jak vidíte, u mě už se dostavila evropská postkoitální kocovina a začal jsem počítat, jaké to pro nás bude mít důsledky, tedy kromě toho, že jsme spolu s manžely Stodolovými svým způsobem dostali doživotí všichni.
Nevím, jestli jste už na sobě pozorovali nějaké změny - mě se hned prvního května zdálo, že mi na čele vyráží hrdý germánský teutonský roh, tak jsem se radoval a říkal jsem si "už je to tady", ale pak se z něj vyklubal obyčejný český nežit. Mám v tom trochu zmatek - člověk měl dřív problém, aby se mu do srdce vešly bratrské národy Bulharů, Rumunů a severních Korejců a najednou si musí udělat místo ještě pro všechny bývalé kapitalistické štváče a zapalovače. Mám dojem, že Němci už se mi tam nevejdou...
Do kapely Evropa ještě nedorazila a zatím je vše při starém - pořád dokola řešíme Honzovo autovrakoviště, Jindřiščiny vlasové kořínky, Bardovu slabost pro zobcové flétny, Žalmanovu sociální fobii a mojí prázdnou peněženku. Asi dva dny před pádem do unie nám připadalo, že bychom se měli taky nějak důstojně rozloučit se státní suverenitou, tak jsme jeden večer na hotelu prohlásili za slavnostní zasedání odborové organizace a místo obyčejného hospodského tlachání jsme nadávali na vládu, ovšem se slavnostním pocitem. Když nepočítám nežit, nestalo se zatím nic významného, ale bezprostřední dopady asi přijdou brzy. Jindřiška bude moci konečně vytáhnout tričko s vícejazyčným nápisem Mluvte prosím pomalu, jsem blondýna a Honza svůj autopark může začít likvidovat ekologicky - vzhledem k množství aut možná dostane i nějakou dotaci.(...)
- červen 2004
(...)Ve vaší tašce na hygienické potřeby by nemělo chybět několik důležitých věcí, které vás v případě nemoci rychle a bezbolestně vrátí mezi zdravím a eurem kypící bělochy. Zároveň uvidíte, že jsme nad politikou ještě úplně nezlomili hůl - naopak si ukážeme, jak mohou být někteří naši vrcholní politici v praktickém životě užiteční. I když to vypadá nepravděpodobně.
Na vyléčení střevních potíží se výborně hodí hlasité čtení lidoveckého návrhu dodatků k euroústavě. Sám jsem to zkusil - ta věc dokáže zastavit i vlak.
Naopak velmi kvalitní projímadlo je rozhovor ministra Škromacha, který v březnu poskytl Lidovým novinám. Má silný laxativní účinek a neomezenou expirační dobu - při chronických potížích ho můžete nosit neustále sebou. U této metody se může projevit jedna kontraindikace a totiž riziko, že při dlouhotrvající zácpě a pravidelném užívání si některé myšlenky pana ministra nechtěně zapamatujete. Naštěstí účinky preparátu jsou tak silné, že nemusíte číst souvislé celky - efekt se dostaví, i když budete vyzobávat jednotlivá slova vytržená z kontextu.
Samotné nás překvapilo, jak některé námi objevené preparáty dokonale fungují. Například repelenty - proti klíšťatům se můžete účinně bránit nošením medailónku s obrázkem ministra Grosse. Když na zadní straně budete mít ještě portrét jeho ženy Šárky, dají vám pokoj i komáři, ovádi a mouchy tse-tse. Účinnou látkou je v tomto případě tzv. grossovina a vylučuje ji pan ministr, jeho rodina a okruh nejbližších spolupracovníků, a to i v instantní podobě - na obrázku, ze zvukové nahrávky apod. Metoda nefunguje pouze v Praze v oblasti Malé Strany a v okolí úřadu vlády, pravděpodobně proto, že tamní hmyz je pravidelně vystavován vysokým dávkám a stal se vůči grossovině imunní. Všude jinde účinkují medailónky spolehlivě - dá se říct, že grossovina nezná hranic.
Na ošetření oděrek a drobných poranění kůže se nám osvědčila další zajímavá technika. Nemusíte běhat po louce a hledat listy aloe, stačí, když ránu budete potírat kandidátní listinou Strany zelených pro volby do europarlamentu. V současné době byste těžko hledali něco srovnatelně sterilního. Teď se kandidátky válí doslova na každém rohu, takže si můžete před dovolenou udělat zásobu.(...)
- září 2004
(...)I když to asi vypadá nepravděpodobně, i my jsme se v létě přidali k celosvětovému sportovnímu třeštění a souběžně s oficiální olympiádou zcela nepozorovány proběhly naše privátní sportovní svátky. Mnohokrát jsme vlastními výkony potvrdili novodobou olympijskou ideu, že není vítězů, jsou jen poražení.
Jakýmsi prologem se stal závod ve vodním slalomu na horním toku Vltavy, kde nás v deblkánoi reprezentovala posádka Brož - Brožová. Na palubě panovaly neustálé spory o to, jestli loď řídí zadák nebo háček a jestli slovo kánoe je rodu ženského nebo středního. Protože jejich loď se díky tomu propadla na konec startovního pole, zadák Brož raději fingoval zranění ruky, aby zachránil náš sportovní klub před ostudou.
Ani v ostatních disciplínách jsme nedopadli nijak slavně. Borec Lohonka se několikrát pokusil o překonání svého devět let starého osobního rekordu ve vytrvalostní chůzi na jeden kilometr. Protože ale před časem utrpěl komplikovaná poranění motivace, všechny pokusy nakonec vzdal a raději se vrátil pro auto.
Naopak závodnice Brožová si zlepšila osobák ve své silné disciplíně, nepřetržitém spánku, a troufám si tvrdit, že předvedla výkon na samé hranici lidských možností. Škoda, že nepřetržitý spánek nebyl zatím zařazen mezi olympijské sporty, ale snad se nám to podaří změnit, protože příště v Pekingu by si určitě na něco sáhla, myslím nějakou medaili.
Zbývá jediný skutečný sportovec našeho týmu Franta Linhárek. V jeho výkonnostní tabulce se o prázdninách objevil nový záznam - v Pozlovicích po předchozím dvoufázovém tréninku pohltil dvě pečená vepřová kolena v čase 42 minut, 26 sekund a 8 setin a překonal tak svůj dosavadní rekord o plné dvě minuty. Vzpomínka na vyrovnanou řádku ožižlaných chrupavek nás dodnes naplňuje hrdostí nad tím, že máme ve svém středu tak houževnatého sportsmena.(...)
- říjen 2004
(...)V mediálním prostoru jsme nezanechali žádnou výraznější stopu – sice jsme natočili pro televizi hudební film, ale vzhledem k šikovně zvoleným vysílacím časům ho nikdo neviděl. V jiném pořadu konkurenční celoplošné televize náš vstup vystřihli a překvapivě (pro některé naivní diváky) jsme se objevili jenom při společné děkovačce na konci. V jiné show nás sice nechali zahrát a pak to i odvysílali, ale zase to bylo v nějakém úchylném pořadu mého jmenovce. Aby byl výčet úplný - jednou Žalman cosi vařil na Primě. Asi čtyřikrát nás hráli v celostátním rádiu, kromě toho se nám povedlo protlačit se na playlist výtahu v hotelu Corinthia Tower, bohužel ale jen nákladního a jednou jsem slyšel Tymián v Tescu, bohužel v půl čtvrté ráno.
Nijak nás to ale nezkormoutilo, protože víme, že přes nesporný Honzův komediální potenciál a nespornou ventilační schopnost Jindřiščiných plic, se do světa masové zábavy nehodíme. Máme totiž rádi, když se s námi baví celí lidé a ne jen maso. Představte si třeba, jak jucháme v Gogošou...
Všechny něčím pamětihodné příhody, nasbírané za těch sedm let, už jsem tu většinou komentoval. Skoro by se zdálo, že všechno už se nám stalo a na mnohé lidi asi působíme celkem kompaktním dojmem – jako taková harmonická seriálová rodina. Ale tak to není. Například jsme spolu ještě nikdy nesfárali do dolu, neřezali jsme společně dřevo na cirkulárce, nesestavovali herbář, nehasili požár, nejezdili na skejtu, dokonce ani nehráli karty. Nevodíme spolu Barda na kosmetiku a do solárka a k zubaři taky chodíme každý sám a za své. Dokonce se nemůžeme pochlubit ani tak banálním zážitkem, jako je společný výlet vlakem na Karlštejn, takže by se dalo říct, že se vlastně ani pořádně neznáme.
V dalších sedmi letech půjdeme doslova od úspěchu k úspěchu, v mém případě od jedné frustrace k druhé. Mezi nejdůležitější budoucí osobní sukces počítám Žalmanovo blahoslavení poté, co mu bude odchod od firmy Universal uznán jako zázrak a Jindřiščinu kolekci hambatých fotek pro zemědělský kalendář - zajímavé je, že bude pózovat ve vlastním seně a s vlastními hráběmi. Já v příštích sedmi letech konečně našetřím na legální instalaci Windows a Honzovi se podaří odvzdušnit topení.(...)
- listopad 2004
(...)Podobné je to i s písňovými texty. Pokud si dáte tu práci, jako jsem to udělal já, a podrobíte českou populární hudbu podrobné analýze, zjistíte, že beze zbytku se dá věřit pouhým třem veršům, slovy třem. Jsou to: Chcípni, když mě už nemáš rád, Jsem kutil a Kdo tě zradí, když ne já.
Největším oříškem pro mě byla píseň, kde tři dívky volají, že když byly malé, nechtěly spát v týdnu sedmkrát a v mezerách anglicky křičí Pojď sem, dítě. Dlouho jsem přemýšlel, jak tuhle píseň rozklíčovat a pak mi došlo, že jejím skrytým smyslem je, aby nebylo ticho.
S hledáním skrytých významů se to ale nesmí přehánět - to bychom skončili v Bohnicích na otevřeném pavilonu a při hrabání listí měli ve všem jasno. Když vidíte na dveřích cedulku WC muži, pravděpodobně se za tím skrývá opravdu pisoár, ale je třeba být ostražitý.
Omlouvám se, že jsem byl takový listopadově zapšklý, ale to je tím, že vím něco, co vy možná ještě nevíte. Doslechl jsem se, že hitem vánočního trhu se stane bezplatná výměna našich starých okopaných mobilů za nové modely se zabudovaným policejním odposlechem. To je sice dobrá zpráva - konečně kdo by nechtěl nový mobil, že? - jenom s tou bezplatností to není úplně pravda, protože nám to zase seberou na daních.
Za to, že jste to se mnou pětačtyřicetkrát vydrželi, přidám na závěr jedno vlastnoruční přísloví, které se hodí do dnešní doby, prosím, aby zejména ti mladší zpozorněli: Nechráněný sex je horší než nechráněný přejezd.(...)
- prosinec 2004
(...)Další perspektivní oblastí je agroturistika. Když jsem viděl, kolik je u Brožů na statku volného místa, hned mě napadlo, že bychom v bývalých stodolách, kůlnách a garážích mohli zřídit první muzeum českého folku. Myslím, že máme všechny předpoklady, abychom z této myšlenky časem vybudovali fungující byznys a zdroj sociálních jistot pro naše psy, kočky, kanárky, potkany, králíky, ještěrky a i toho tchoře, který bydlí u Brožů na zahradě.
Dokonce už mám i vymyšleno, kdo by se čím zabýval, aby firma fungovala. Žalman by vařil a dělal průvodce. Když by výpravu dovedl do expozice Legendy, chvíli by postál jako exponát.
Honza by fungoval jako živý džůbox – hodili byste do něj minci a on by vám zahrál libovolnou folkovou píseň podle seznamu – cokoli kromě Vladimíra Merty, protože to se zahrát nedá.
Jindřiščiným úkolem by bylo vozit děti do kruhu na poníkovi a hlídat Barda. Kromě toho by měla na starosti pokladnu a v případě zájmu by se v kostýmu mystické folkové ženy fotila s výpravami.
Já bych dělal všechny ty ostatní neviditelné činnosti kolem, tak jako je dělám dnes a jednou za hodinu bych si šel za stodolu zakouřit.
Poloha sídla je naprosto ideální, protože za pár let jim přes náves povede dálnice. Akorát budeme muset vybudovat parkoviště pro autobusy - Žalmanovo kulinářské umění a Honzova schopnost imitovat Jarka Nohavicu v detoxikačním období se stanou brzy proslulými a budou k nám, tedy k Brožům, stahovat lidi z širokého okolí.
Pak nastane ideální stav, kdy hraní pro nás přestane být zdrojem obživy a začne nás zase bavit a manažer si k pinecu klidně bude moci přibrat ještě badminton.
Zbývá jen dohledat, kde skončila Žalmanova první až jedenáctá kytara, abychom měli něco do začátků a vyřešit, jestli neustálé přehrávání Panenky v historické expozici není už projevem nekrofilie. Trochu větším oříškem bude propašování Žalmana do síně revolučních folkových tradic, naopak se nebudeme zabývat morální otázkou, jestli zařadit bývalé konfidenty, protože pak by nám několik stěžejních postav v muzeu chybělo a sbírky by nebyly kompletní.(...)