sem chodím občas:
sem chodím často:
folkový bestiář
ukázky z let 2002 a 2003
1/03 2/03 3/03 4/03 5/03 6/03 9/03 10/03 11/03 12/03
-
leden 2002
(...)Teď, když opadly emoce, se můžeme na ty podivné svátky podívat trochu střízlivějšíma očima. Jednou za rok se staneme svědky a zároveň aktéry zvláštního úkazu - kvůli tomu, že nějaký pán (navíc dávno mrtvý) má narozeniny, si dáváme dárky, kolabujeme ve frontách na maso zabitých zvířat, pustošíme lesy, posíláme si procítěné SMSky a podevětačtyřicáté se blahosklonně usmíváme nad venkovskou selankou v zemi krále Miroslava.
V běžném životě má každý z nás svoji přesně vymezenou roli - vystupujeme jako alkoholik, televizní hlasatelka nebo policista (každý si může dosadit sebe), ovšem v období pracovního volna kolem zimního slunovratu se vlivem přeskupení chemikálií v našich mozcích měníme na milujícího alkoholika, milující televizní hlasatelku nebo milujícího policistu (každý si může dosadit sebe). Tím, že se na několik dní změníme na milující roboty, dáváme najevo, že jsme nezapomněli na prvotní ideály, hlásané oním mužem (třeba majitel hotelu nabízí pokoj lidem dobré vůle už od sedmi set padesáti korun za noc).
Celé to počínání v sobě skrývá řadu rozporů - například: přestože původním rozpoznávacím znamením stoupenců syna Stvořitele vesmíru byl piktogram ryby, dnes si na jeho věčnou památku ryby kupujeme, doma je rafinovaně mučíme chlorovanou vodou, abychom nakonec symboly prvních křesťanů vlastníma rukama zavraždili, obřadně snědli a v duších přitom měli mír a pokoj.
Z toho, co jsem dosud řekl, je doufám patrné, že osobně to hemžení kolem něčích narozenin moc neprožívám, zvlášť, když jsem toho člověka ani neznal. Přiznám se ale, že tentokrát mě vánoce docela bavily - byla velká zima a hodně sněhu, takže jsem každý den mohl sedět doma u počítače a taky jsme díky Kristovým narozkám probírali s mým pětiletým synovcem zajímavý zoologický problém - jestli kapr čůrá.(...)
- únor 2002
(...)Honza se narodil do opravdu neradostné reality - zdevastované krajiny, prošpikované housenkami produktovodů, navíc hemžící se morbidními názvy jako Osek, Hrob, Vrskmaň, Strupčice, Bžany, Úpořiny, Obrnice, Lbín nebo Teplice. Celé dětství ve škole nacvičoval rychlé nasazování plynové masky a organizovaný úprk do krytu CO, protože v chemičce co chvíli něco netěsnilo, upadlo nebo bylo omylem spuštěno. V té době už byl Žalman uznávaný hudebník na volné noze a já jsem měl čerstvý řidičák a první zkušenosti s tabákem. Oba jsme žvýkali režimní udidla a bezchybně reagovali na povely.
Ve věku, kdy Žalman a jeho vrstevníci snili o tom, že jednou budou stachanovcem Lobaginem a na stavbě mládeže budou mrskat lopatou tak rychle, že tím dojde k porážce imperialismu, jsme já a moje generace vzhlíželi k profesím jako kosmonaut nebo biolog, protože už bylo jasné, že pouze lopatou a modrou košilí imperialismus neporazíš. Honza v tom věku sedával u Bílého potoka hned za chemičkou a přemýšlel, jestli název potoku dala bílá břicha uhynulých ryb, plovoucích kolem (tehdy ještě byly v Bílém potoku alespoň mrtvé ryby). Jako mnoho mladých bouřliváků před ním si umínil, že to tak nenechá, netušil ale, jak velká netečnost a setrvačné síly v systému působí, takže, když nastoupil do Staliňáku jako brigádník, převážel v prázdné dvanáctsettrojce popsané listy formulářů mezi velíny. Pro vás mladší - dvanáctsettrojka bylo auto, schopné uvézt až půl tuny materiálu nebo několik lidí (alespoň v prvních měsících své existence). Tehdy Honza udělal pokus o vymanění se z reality a vrhl se na studium exaktních věd, ale v té době už bylo prakticky rozhodnuto. Studentský život sice nebyl špatný, ale občas bylo třeba přijít k zápočtu a navíc doma čekala hladová Jindřiška, takže nakonec Honza nutně skončil jako svobodný umělec a teď se s rodným krajem a dětstvím vyrovnává ve svých písních. Například na své poslední desce sám sebe nazývá Jeníkem ze Sudet a zpívá o tom, že v Litvínově přestali promítat v kině kvůli nevyhovujícímu stavebně technickému stavu budovy (samozřejmě mnohem poetičtěji vyjádřeno). V psychiatrické terminologii se tomu říká sublimace.(...)
- březen 2002
(...)Abyste se lépe orientovali, protože budu mluvit za oba - za sebe i za sebe - řeknu vždycky před otázkou otázka a před odpovědí odpověď.
otázka: Kolik ti je a na kolik se cítíš?
odpověď: Bude mi 44, ale to o ničem nevypovídá, protože můj mentální věk se během dne dost mění. Po probuzení je mi tak 72, po prvním cigáru 77 a pak klesám na 28 - tenhle věk si držím po většinu dne. Když večer hrajeme, trochu zestárnu, abych se přiblížil kolegům v kapele. Pak podle toho, jak dopadne hraní - nedávno jsme hráli v Trutnově a když byl konec, cítil jsem se na 74 a 8 měsíců. Před usnutím je mi zase 44.
otázka: Jak se ti to ranní zestárnutí projevuje?
odpověď: Docela jsem čekal, že se na to zeptáš. Asi tak 2 hodiny po probuzení mám Parkinsona, platfus, 8 dioptrií a viklaj se mi zuby. Pak to pomine a jenom se mi viklaj zuby.
otázka: Pojďme raději mluvit o tvých vzorech. Které historické postavy tě nejvíc ovlivnily?
odpověď: V dětství mě nejvíc posouvaly spíš literární postavy, protože jedinej povolenej hrdina byl Jula Fučík. Asi do devíti let to byla Krtonožka z Ferdy mravence, mezi devátým a jedenáctým rokem Brouk Pytlík a pak nastalo období Rychlých šípů - mezi jedenáctým a dvanáctým rokem Mirek Dušín, krátký období mě docela bral Rychlonožka, potom asi 2 roky Jarka Metelka. Na střední škole jsem osciloval mezi Deanem Moriartym a Pavkou Korčaginem. Asi od osmnácti dodneška jsou mejma vzorama nebožtík Frank Zappa, nebožtík Ernesto Che Guevara a nebožtík můj táta. Tomu se ze všech jmenovanejch nejvíc podobám, když nepočítám Krtonožku a Rychlonožku.
otázka: Proč ses vůbec rozhodl zkusit štěstí v šoubyznysu? A proč právě ve folkové kapele?
odpověď: Takhle v soukromí mezi čtyřma očima to můžu říct - dělám to proto, aby moje dcera měla odstrašující příklad a potom proto, abych si mohl kupovat jazzový desky. Zkoušel jsem to i obráceně, ale to nefunguje. Hraním jazzu si na folkový desky nevyděláš.(...)
- duben 2002
(...)Nedá mi to, abych si ještě jednou nezaryl do naší potupné služby v barvách Velkopopovického kozla. Na jedné straně to byl bezstarostný měsíc, věnovaný poznávání neznámých tajů výrobků firmy Rudolf Jelínek, na druhé straně jsme se několikrát denně nemohli zbavit dojmu, že ten vrchní je fakt nějakej divnej. Teď, když jsme se jakžtakž psychicky ze šňůry vylízali a po dvou týdnech jsme schopni určitého odstupu, musíme chtě nechtě konstatovat, že jsme se zúčastnili něčeho velkého a neopakovatelného - my alespoň doufáme, že už se to opakovat nebude. Slavná KOZEL TOUR měla několik prvenství a rozhodně aspiruje na označení Nejutajenější akce v dějinách české pop music a jako taková by měla být Akademií populární hudby oceněna. Stupněm utajení si nezadala s válečnou výrobou německých raket F2 a jenom skuteční experti v oboru tušili, kde se zrovna hraje.
Nejdokonaleji zakonspirovaný byl koncert v Táboře, kam se na výsledky usilovné práce dvaatřicetičlenného realizačního týmu přišlo podívat necelých 20 fanatických obdivovatelů Jarmily Šulákové. Snažili jsme se před nimi předstírat, že omylem zabloudili na večírek dealerů chňapek na nádobí, ale marně - ze sálu jsme je prostě nedokázali vypudit, takže se hrálo.
Abych jenom nenadával, musím uznat, že šňůra byla v některých ohledech užitečná a poskytla nám několik cenných ponaučení. Zjistili jsme třeba, že členové jedné nejmenované hudební skupiny z Valašska (kteří běžně snídají, obědvají a večeří slivovici) si na svých prsou hřejí abstinujícího makrobiotika. Tento exot nejen, že byl netečný k exkurzi do pivovaru, nehrál kulečník a chodil spát před půlnocí - dokonce si ve chvílích, kdy ostatní probírali hrdinské kousky z předchozí noci, ostentativně četl knihu. Přesto všechno ho ostatní respektovali a nikdo se mu neposmíval, když v šatně večeřel rýži, ještě k tomu hůlkami. Pro mě to byla lekce lidské snášenlivosti.
Další poznatek se týká jediného sólisty na turné. Jindra Kejak je v současnosti opravdu největší žijící český písničkář, alespoň teď, když Honza Nedvěd zhubl a Zuzana Michnová souhlasila, že je žena.(...)
- květen 2002
(...)Mám nějaké nevyřízené účty, proto dnes poruším zásadu a budu mluvit o politice. Když jsme před měsícem odtud odjížděli, zarazilo mě, jak je beseda ze všech stran obklíčená parlamentem. Jeho duch je opravdu všudypřítomný a když naši zákonodárci zasedají, útržky idejí ze zasedacího sálu se plazí po schodech jako smrad až sem do patra. V okolních hospodách můžete tu a tam spatřit svého zástupce, jak se zašívá nebo se jen tak nechává hostit nějakým lobbyistou, eventuálně oknem sleduje, jaký je stav zápasu vládní limuzíny versus malostranské babičky. Teď před volbami sice jejich řady prořídly (myslím poslanců, ne babiček), protože už nemá cenu se o něco snažit, ale hutnost myšlenek ze stranických sekretariátů začíná být kritická - dneska se mi skoro nepovedlo otevřít dveře u auta, jak je tady husto. Možná to jako prostý venkovan vnímám trochu hystericky ve srovnání s vámi, otrlými Pražáky, ale určitě se shodneme na tom, že tady všude kolem při Vltavě strmí paláce z krve mé a mého potu.
Další věc, která mě míchá, je myšlenková chatrnost předvolebních sloganů - občas mám dojem, že někde v bludišti parlamentních sklepení stojí zaprášený generátor volebních hesel na děrné štítky a za strašidelného vrzání a funění parního stroje plive kolem sebe potištěné papírky s perlami typu Jiní o lidech, my s lidmi nebo S námi přijde zákon. Je úplně jedno, kdo se jich zmocní, protože výsledek je stejně koalice každého s každým - naše parlamentní demokracie se za několik let stala jen součástí celosvětového spiknutí proti daňovým poplatníkům.(...)
- červen 2002
(...)S blížícím se vstupem do Evropské unie přicházejí z Bruselu různé jobovky a asi největší obavy vyvolává snaha eurobyrokratů všechno zprůměrovat (u nás v Sudetech máme hezký termín zglajchšaltovat). Už teď se v Česku docela běžně setkáváme s pojmy eurookno, europaleta, eurobanán, dokonce eurokondom a podvědomě tušíme, že je to teprve začátek - za hranicemi už čeká eurokráva, eurožidle, krychlové eurovejce (kvůli lepší skladovatelnosti) a eurozáchod. Moje milované tatranky zaniknou a nahradí je nepoživatelný europišingr. Bude vyroben z euromléka (nadojeného eurokrávě) a eurokakaových eurobobů. Málokdo ale ví, že ani tím nebudou choutky zvrhlých plánovačů ukojeny - na řadu přijde eurofilm, euroliteratura a - pro nás to nejpodstatnější - europíseň.
Protože nám záleží na tom, abychom se tu mohli scházet až do skonání věků, zjistili jsme z dobře informovaného zdroje požadované parametry europísně a s předstihem se budeme snažit přebudovat repertoár tak, aby příliš nevyčníval. Jelikož jsme tu mezi samými odborníky na hudbu a budete vědět, o čem je řeč, s některými paragrafy vás pro zajímavost seznámím.
Asi největším překvapením je, že předpis o europísni zcela ruší žánry. Údajně pro lepší přehlednost a snadnější kontrolovatelnost, ale ve skutečnosti nejspíš proto, aby i tady padly bariéry pro volný pohyb zboží. Podle jednoduché logiky, že hodnotu hudby lze vyjádřit finančně, se i píseň stane komoditou, podobně jako pšenice. Zánik žánrů bude mít pro nás příznivý dopad, protože ostatní na nás přestanou pohlížet jako na pečbuřty a budeme povýšeni do hlavního hudebního řečiště. Tady sice bude zdánlivě větší konkurence, ale z toho strach nemáme - vedle současných diluviálních příšer nebo mluvících leošů v kožichu se neztratíme. Až pan Radosta vybaví besedu eurožidlemi, nechá vybudovat eurohajzlíky a barmanky si udělají předpisové eurodredy, budeme se dál v poklidu slézat každou třetí eurostředu v měsíci.(...)
září 2002
(...)Další významná změna: díky Jindřiščině neutuchající náklonnosti k různým odporným potvorám (teď nemyslím Honzu, ani dobristu skupiny Happy to Meat), se naše širší rodina opět rozrostla o nového domácího mazlíčka. Jindřiščiny chovatelské úlety jsou všeobecně známé a občas Honzovi po straně podstrčíme dvacku, aby všechnu tu havěť stíhal živit, ale když začátkem prázdnin Jindřiška přitáhla domů krysu, šli jsme se z kolegiality s Honzou ožrat. I když jsem srozuměn s tím, že do ženské, do budoucnosti a do melounu nevidíš, stejně mi smysl takové investice uniká - proč vydávat peníze za potkana, když se jimi Žižkov jen hemží, mají hnusnější ocasy, jistota přenosu leptospirózy je u nich mnohem větší a to všechno zcela zdarma. Na druhou stranu musím přiznat, že Ferdinand je docela zábavný - když jsem naposledy na Žižkově přespával, celou noc mě šimral a dožadoval se pohádky.
Událostí, která bezesporu vejde do dějin naší pop music, byl letošní ročník Žalmanova folkového Kyjova, zejména to, co se dělo po jeho skončení. I tady se vyskytoval náš kamarád, fantom českého folku Míla Horáček, se svojí artilerií moravských vín. V Kyjově se Mílovi podařil opravdu husarský kousek, protože dokázal zmařit i Nezmary a někteří borci z tohoto jinak sympatického souboru si přivodili stav, kterému my počítačoví psychotici říkáme tvrdej reset. Děkujeme touto cestou pracovníkům jednotky intenzivní péče kyjovské nemocnice, městské policii, starostovi, farářovi a mnoha dalším bezejmenným občanům města Kyjova za záchranu našeho kamaráda.(...)
- říjen 2002
(...)Například podle čínského učení Feng shui je tady ten portál nad námi tzv. dračí tlama a zesiluje proudění pozitivní energie směrem od nás k vám. Proto jsme vždycky na konci terapeutického sezení v besedě úplně vyřízení - naposledy měl Žalman auru celou našišato, Honza měl úplně rozhozené čakry a Jindřišce odešel ventilátor ve zdroji a shořela grafická karta. Stejně jsme jí chtěli koupit novou, protože Honza si stěžoval, že se na Jindřišce nedají hrát ani docela obyčejné hry - když spustil třeba šachy, po několika vteřinách vytuhla a ohlásila, že na adrese h ch k r d t n došlo k zásadní výjimce a máme kontaktovat Billa Gatese. Záměrně jsem z výčtu energeticky vyčerpaných vydělil sebe, protože se stejně po každém koncertu cítím jako prase, kterému právě sebrali čerstvě vyhrabaný lanýž a tenhle pocit s přenosem energie nemá nic společného.
Další dosud objevené dračí tlamy jsou v kufru Honzova auta, u Žalmana na chatě v lednici, v Honzově papiňáku a u nás doma na záchodě (ta ale má opačnou polaritu). Jednu docela malou dračí tlamu mám v botě. Vypadá sice jako klasický český žralok, ale opravdu odtamtud cosi vychází. Zvláštním případem dračí tlamy je černá díra - tu má Žalman v nádrži auta a já na sporožirovém účtu.
To jsem trochu odbočil, promiňte. Jindřiščina metoda "Kdo spí, jakoby jedl" je sice pohodlná, ale pro otce rodiny ne zcela vhodná, takže jsem udělal to, co jsem si nechával až na konec - zamyslel jsem se a výsledkem je jakýsi balíček opatření. První je moje soukromá iniciativa, další se týkají i kapely.(...)
- listopad 2002
(...)Bezesporu nejsilnější částí programu byl společný závěr. Bylo to trochu jako na osadě, kde je běžné, že píseň doprovází pět kytar, dvě basy a foukací harmonika. Aranžérské nedostatky jsme vynahrazovali úsměvy celebrit a radostným pošťuchováním a všechny písně jsme zahráli bez zastavení až do konce. Některé refrény poněkud připomínaly pěvecký sbor donských kozáků, ale Žalmanovy písně, prověřené staletími, to vydržely a ovace, květiny a vzdušné polibky nebraly konce. Závěr byl dojemný jak Forest Gump a v sále jediná židle, promiňte, chtěl jsem říct jediné oko, nezůstalo suché.
Jako jeden z přídavků jsme hráli Múzu a protože ta píseň je na basu trochu nuda, vymysleli jsme si v basové sekci takovou zvláštní lokomoční kreaci a v druhém refrénu jsme se s Jimem ladně pohybovali, podobně jako akvabely při synchronizovaném plavání. Tím, že jsme nebyli nadnášeni vodou, jsme sebou museli mrskat poněkud úsporněji - vlastně jsme jenom pochodovali. Naštěstí v přední řadě byli všichni umělci natolik zaujati sami sebou, že náš výkon zaregistrovali jen diváci. Nám s Jimem se nový rozměr hudby natolik zalíbil, že chceme pokračovat - začali jsme si říkat Decibely a teď korespondenčně trénujeme synchronizovanou úklonu a až Jim trochu sníží svou jateční váhu, zkusíme jednotně kleknout na jedno koleno a bez cizí pomoci se postavit. V případě, že nezhubne, budeme se učit vlevo vbok. Kdybyste potřebovali něčím zajímavým ozvláštnit firemní večírek, křtiny, pohřeb nebo jinou společenskou událost, synchronizované pochodování už máte natolik zvládnuté, že ho můžeme nabídnout (zatím v délce do jedné minuty). Obraťte se na agenturu JimArt, kde vám sdělí honorářové požadavky.(...)
- prosinec 2002
(...)Předpokládám, že dnes se tu scházíme hlavně proto, abychom si společně odpočinuli od krysích závodů za zdmi tohoto domu a přestali se na chvíli trápit obvyklými dilematy, jako třeba, co dát k vánocům šéfovi, když už topinkovač, budík, poslední knihu Stevena Kinga, dřevěné záchodové sedátko, kartičku s podpisem Dády Patrasové, šestihlavé video, mluvící bustu Miloše Zemana, předplacené lymfatické drenáže, plynovou pistoli, hands free sadu, poslední verzi Lary Croft, lis na česnek a všechny ostatní věci, nezbytné pro plnohodnotný život, má a společně se soustředili na trosky toho, co po dvou tisících letech zbylo z židovského svátku světel chanuka. Jestli vás teď napadly tlupy deprivantů s petardami v ulicích, tak ty jsem úplně přesně nemyslel - jsou pozůstatkem něčeho dočista jiného a je dobré se na ně soustředit leda v sebeobraně.
Do vánoc zbývá ještě skoro týden, ale všude se už masivně naděluje, i když je to trochu zkaleno tím, že obchodní řetězce, leasingovky a mobilní operátoři nadělují především sami sobě. Úplně jsem nepochopil, proč televize Nova vystřílela nejtěžší kalibr hned na začátku předvánoční zpracovatelské kampaně a velkoryse nás tím nejlepším obdarovala už před dvěma týdny - myslím, že zmizení Nicol Lenertové z obrazovky se dá překonat jen tím, že některá z televizí přestane vysílat úplně.(...)
- leden 2003
(...)To bylo jenom tak na zahřátí a protože dnes je velký den a nedaleko odtud se sešli naši demokraticky zvolení zástupci, aby nám demokraticky nezvolili prezidenta, zkusím si trochu zavěštit a řeknu vám, co letošní rok přinese nového v naší branži. Používám věšteckou metodu čtení budoucnosti z cigaretového kouře a musím otevřeně přiznat, že jsem se trochu trápil se statistickou chybou, protože se mi pod smrčkem sešlo několik různých značek a třeba kouř z marlborek dával úplně jiné výsledky než sparty.
Pro nás je podstatné, že letos nebudeme mít novou desku, a to ani nemusím věštit. Čekáme, jak dopadnou přesuny zadků na židlích v našem nadnárodním vydavatelském koncernu. Snížili tam počet židlí a následně musí zredukovat množství zadků a my, kteří to financujeme, vyčkáváme, jestli dojde ke shodě v počtu židlí a zadků a jestli nám přátelsky nakloněné zadky zůstanou sedět.
Všude kolem nás budou ale nová alba přibývat rychlostí Honzy N. a můžeme se těšit, že debutovou sbírku písní letos vypraví do světa např. Halina Rybička Banánová - Pawlowská, která bude ve čtrnácti písních květnatě opěvovat přednosti redukční diety (album se bude jmenovat Nebe a dudy).
Další známá zpěvačka, ekologická aktivistka a milovnice zvířat vypotí dokonce triptych a v něm naváže na svoje předchozí úspěchy se žížalou - desky se budou jmenovat Dáda a kůň Przewalského, Dáda a prase bradavičnaté a Dáda a zákožka svrabová.(...)
- únor 2003
(...)Zapíchli jsme si několik nových špendlíků do naší pomyslné mapy a přitom jsme odhalili jedno dosud skryté geografické tajemství - když jsme hráli v Budišově nad Budišovkou, napadlo nás večer v hospodě, že název Budišov nad Budišovkou možná popisuje stav z některé místní ložnice a druhý den jsem zjistil, že náš atlas je plný podobných situací. Překvapivé je, že jenom Budišov s Budišovkou to provozovali legálně, pokud ovšem nebyl popsán incest; všechny ostatní případy se odehrály mezi nepříbuznými jedinci: Bečov nad Teplou, Benešov nad Černou, trochu kuriózní Ruda nad Moravou a dokonce Svatý Jan nad Malší. Obráceně třeba Bělá pod Pradědem, Radostná pod Kozákovem, Včelná pod Boubínem, promiskuitní Jiřetín - jednou pod Bukovou, jindy pod Jedlovou a znovu Svatý Jan, tentokrát pod Skalou. Vyskytují se i méně obvyklé homosexuální případy: Rybná nad Zdobnicí, Vyskytná nad Jihlavou, Malá Čermná nad Orlicí, ale i Frenštát pod Radhoštěm a Rožmitál pod Třemšínem.
Vedle v podstatě radostných událostí je jeden název, který popisuje tragédii - při osvobozování východních Čech znásilnil sovětský invazní voják představitelku místní aristokracie - asi tušíte, že mám na mysli Rychnov nad Kněžnou.
Jak vidíte, v budišovské hospodě nám bylo opravdu dobře, jenom jsme byli trochu smutní z toho, že tolik let ustavičně cudně poukazujeme na palčivý demografický problém v písni Kdyby tady byla taková panenka a zatím okolní život je plný nevázaného smilnění.(...)
- březen 2003
(...)Cesta k dnešní oslavě byla opravdu dlouhá a trnitá. Na jejím začátku stojí australopithekus, náš první společný předek, kterému se změnila poloha hrtanu a mohl tudíž lépe vyjadřovat emoce a koordinovat práci s ostatními opicemi. Na jejím konci stojí slavnostně naladěný Žalman v Malostranské besedě, s hrtanem už pevně usazeným, díky čemuž celkem bez problémů kooperuje s námi ostatními. Kdo tam řekl opicemi?
Budiž nám přičteno k dobru, že jsme tak vysokého prodeje dosáhli pouze vlastní pílí, skromností, pracovitostí, houževnatostí a otevřeností. Nepoužili jsme na obalu ani jednu fotku nějaké silikonové královny, což je běžná finta zvyšující prodej - nám stačilo dát na obal fotku Jindřišky.
Rád bych se ale na celou věc podíval trochu globálněji. V našich končinách se zanedbatelným tržním potenciálem je důvodem k oslavě i samotné vydání hudebního nosiče a když se dokonce několik kusů prodá, je původce oslavován a ihned pronásledován autorskými ochrannými mafiemi.
Pro náš globální vydavatelský moloch, dej pánbůh jeho prezidentovi měkké polstrování na trůnu, je ale dnešní večer tady v besedě pouhým závanem větérku, protože v loňském roce celosvětově vydělal v přepočtu asi 200 miliard korun a v této souvislosti se našich deset tisíc prodaných hudebních konzerv jeví jako údaj na hranici statistické chyby. Nikde ovšem nezveřejnili, kolik utratili za právníky, kancelářské sponky a toaletní papír pro své úředníky. My jsme za našeho úředníka neutratili ani korunu.(...)
- duben 2003
(...)Je úplně jedno, jestli se v otázkách jara považujete za nezávislého odborníka, nebo dosud zůstáváte závislým neodborníkem - důležité je za všech okolností zachovat chladnou hlavu. Všichni určitě známe a občas používáme jednoduchou metodu, která dokáže spolehlivě odladit rodící se citový zmatek - stačí představit si předmětnou osobu v různých nelichotivých situacích, třeba jak tráví narozeniny s Penkem.
Pokud se přece jen stane, že opustíte rovinu pouhého pozorování, protože vás viditelná hmota a antihmota vyhlédnuté ženy podnítí, abyste zjistili, jestli má ve své galaxii taky nějaký kvasar, hrozí, že budete na cestě za poznáním nuceni se všelijak přetvařovat, pitvořit a nedej bože třeba i tančit. V našem kulturním okruhu se s tancem naštěstí setkáváme výjimečně - dá se říct, že tančí-li někdo na Žalmana, pravděpodobně je mu zima. Obecně ale lze říci, že v otázkách tance se lidstvo příliš neliší od ostatních zvířat a i lidský tanec je sofistikovaným projevem neverbální komunikace a jeho smyslem je, mimo jiné, zvýraznění určitých svalových skupin a demonstrace připravenosti k páření. Tanci byste se raději měli vyhnout, protože ve vás vyvolá pravou hormonální bouři a jen obtížně pak budete svoji vratkou kocábku, naloženou chemikáliemi, kormidlovat zpátky k pevnému břehu. To se týká i těch, kteří už žádné svalové skupiny nemají. Parciálním tancům, polce a valčíku, se vyhýbat nemusíte, protože pouhé synchronizované posunování po parketu je většinou sexuálně neutrální. To platí i o české besedě.
Tanec ale není zdaleka to nejhorší, co by vás mohlo potkat. Na konci cesty za vysněným splynutím číhají mnohem horší věci. Abych vás dorazil, nebo, chcete-li, patřičně ideologicky vybavil pro nadcházející jaro, řeknu několik naprosto odpudivých termínů - stačí, když si je budete jenom v duchu představovat. Nevěsta. Žehlička. Kočárek. Společná dovolená. Časopis Burda. To myslím stačí.
Hlavně mějte na paměti, že náš vesmír je sice na jaře plný tajemné hmoty a antihmoty, ale ta je pomíjivá a často bez varování přechází jedna v druhou a je proto třeba se držet věcí trvalých, jako motorka atd.(...)
- květen 2003
(...)Napřed bych chtěl probrat jednu organizační otázku. Podle nejnovějších výzkumů jsou někteří lidé citlivější na hluk a my bychom samozřejmě rádi aspoň jednou měsíčně dbali o vaši sluchovou hygienu, protože naše hudba je z fyzikálního hlediska taky jenom hluk. Nebojte se, nebudeme vám při vstupu do sálu prohlížet uši - jenom chceme ohrožené skupiny chránit. Dneska už to necháme, ale od příště by si muži a modroocí lidé měli sedat dozadu, zatímco ženy a Afroameričané dopředu.
Svět se od minule zase trochu zmenšil a zrychlil a když to tak půjde dál, ani odsud nebudeme odcházet. Člověk jenom na chvíli seskočí z toho věčného kolotoče konzumu a vyměšování, aby se nad něčím důležitým zamyslel (třeba jestli nějak souvisí nedávná svatba ministra financí v jižních Čechách s následným požárem místní továrny na štětce nebo jak je možné, že v Americe může zbrojní průkaz dostat i slepec), zkrátka člověk na chvíli zpomalí a už stojí na Masarykově nádraží a je prodejcem Nového prostoru. A to si může gratulovat, jaký má super plac. Já to na sobě pozoruju, jak na nic není čas a už skoro ani nevstávám od počítače a živím se tím, co najdu mezi klávesami. Zkuste si schválně vzpomenout, kdy jste naposledy četli knížku. Pro ty, kteří nemají čas, dokonce existuje na internetu projekt Book a minute, který se zabývá zkracováním knih a dlouhých dějů na několik vět. Vojna a mír se tak smrskne do dvou odstavců, kratší knížky třeba jen do jednoho souvětí. Oni to považují za zábavné. Zkoušel jsem si to na poslední knize, kterou jsem četl - Pozdější život panny od Ferdinanda Peroutky - a vyšlo mi tohle: "Johanka z Arku byla zachráněna před upálením, nezemřela mučednickou smrtí a to byla chyba. Živá nebyla k ničemu užitečná, protože Karel se mezitím dohodl s Burgunďany." Dalo by se to určitě ještě okrájet.(...)
- červen 2003
(...)Jediný zaznamenáníhodný výstup z ministerstva proti kultuře v poslední době je věta pana ministra, která se okamžitě zařadila na přední místo mezi klenoty politické poezie. Řekl něco v tom smyslu, že nové luxusní bydlení v Nerudovce zlepší jeho práci poslance. Zřejmě naznačoval, že, až se zabydlí, začne rozhodovat moudře a neustále bude mít na zřeteli zájmy svých poddaných.
My, kteří stav české kultury vnímáme z té praktické strany a spíš, než stamiliony, nalité do brněnských oficiálních divadel, si pamatujeme propadlou podlahu na jevišti kulturáku v Kaplici, mu nový byt ze srdce přejeme, protože je opravdu co zlepšovat. Chtěl bych v této souvislosti vzkázat Jeho Veličenstvu Nejvyššímu Likvidátorovi Kultury, že za dva týdny budeme oba slavit svátek a že nový nástroj od firmy Fodera by podstatně zlepšil moji práci basisty. Na zaplacení nové podlahy v kaplickém kulturáku by úplně stačilo, aby Dostálovi pohůnci čtvrt roku zhasínali na záchodě. Ale jak říkám - jsou to jen takové populistické žvásty.
V kapele, i když to na první pohled není vidět, se dějí samé důležité děje - například: zatímco pamětí Hillary Clintonové se za jediný den prodalo 200 tisíc, prodej mojí knížky za dva měsíce překročil hranici stovky. Kusů. Na svoji obranu musím říct, že jsem ani jednou nepoužil jméno Monika Lewinská.
Zvlášť na Žižkově nám to v poslední době pěkně kvasí a vypadá to, že brzy bude burčák. Honza nedávno udělal fatální chybu, jejíž následky ponese ještě dlouho. Místo aby si přiznal, že Jindřiška už opravdu nejde upgradovat a v téhle konfiguraci už jí nikde nevezmou ani na součástky a je tedy nejvyšší čas poohlédnout se po něčem novějším, rozhodl se navždy ji k sobě připoutat i přesto, že jsem ho opakovaně varoval, že do Jindřiščiny čipové sady už lepší procesor prostě nesežene. Ale tím to bohužel nekončí - pořídil si k ní ještě starší písíčko a teď už do konce života bude mezi nimi přebíhat a resetovat a resetovat… V digitalizaci naší společné kapelní domácnosti jsme tedy zase o něco poskočili, i když se to stalo způsobem, který nás vrací zpátky do století disket a pamětí s dvanácti nožičkami. Každopádně Honzu určitě povzbudí, když ho místo "Ahoj, kamaráde" začnete zdravit "Vítej v Matrixu".(...)
- září 2003
(...)Sotva jsme se stačili vzpamatovat ze svatebního večírku, už se jelo do Kyjova. Letošní Žalmanův folkový Kyjov byl krycí akcí pro celostátní sraz přátel modré burgundy, i když výsledky nebyly tak zničující, jako loni. Samozřejmě, že na pódiu se celý večer střídali různí idoli, kteří svým zpěvem, tancem, fyzickou krásou (Jindra Kejak), popřípadě výší konta (Franta Nedvěd) bavili diváky, ale to důležité se tradičně odehrávalo v zákulisí.
Na improvizované chlastačce v parku Jindřiška ztratila homologační známku, která potvrzuje, že paní Brožová se ve všech podstatných znacích shoduje s prototypem blondýny do 35 let (prototyp je uložen v mezinárodním úřadu pro míry a váhy v Paříži, paní Brožová byla vzápětí uložena do postele). Sice jsme okamžitě zorganizovali pátrací akci, ta ale dopadla (vzhledem k nezpůsobilému stavu pátračů) katastrofálně - nejen, že nebyla nalezena známka, ztratilo se navíc i několik hledačů. Nakonec jsme se rozhodli, že to tak necháme, protože za dva měsíce stejně Jindřiška postoupí do vyšší kategorie a Honza bude muset žádat o novou homologaci. Do 13. listopadu tedy není třeba s Jindřiškou nakládat jako s blondýnou.
Kyjov byl památný ještě v jednom ohledu - během Horáčkovy noční omlazovací kúry se někteří z nás díky požitému vínu vrátili hluboko do dětství, soudě podle spontánních projevů radosti a infantilních keců. Nejhůř dopadl jeden z pořadatelů, který málem skončil v minulém životě a druhý den po probuzení si dokázal vybavit pouze tři pojmy - "máma", "táta" a "kakat".(...)
- říjen 2003
(...)První typ, zvukař - neurotik, zpravidla žije ve skladu aparátu, kde cídí osciloskop a uvažuje o některých teoretických otázkách, např. jestli se elektrická fáze mění podle fáze Měsíce nebo jestli je pravda, že na Měsíci padají Windows šestkrát pomaleji. Všimněte si jeho výrazného příklonu k Měsíci - tamodtud totiž původně pochází. Svůj pozemský brloh opouští jen, když si potřebuje opatřit nové zrní nebo ulovit samici.
Na místo konání večerní produkce přijíždí už ráno a manažera vytáhne z postele dotazem, jestli kabely k mikrofonům můžou mít zelenou barvu. Protože do příchodu pořadatele zbývá asi pět hodin, přeměří všechny dráty a lupou zkontroluje tištěné spoje v zesilovačích. Poslední hodinu před otevřením sálu sedí v autě a střídavě si hryže nehty a krvácí z nosu.
Typickým heslem zvukaře - neurotika je věta "Jak to, vždyť to ještě včera hrálo?"
Druhý typ - flegmatik - působí dojmem naprosto vyrovnaného praktika, kterého nerozhodí ani vystoupení Alexandrovců s osmdesáti amplifikovanými balalajkami. Každou situaci řeší slovy "maňana", popřípadě "kliďánko" a největší péči věnuje neustálému hledání otvíráku na pivo. Pro letní festivaly je flegmatik pravým požehnáním, protože z jeho zenové nálady ho nevytrhne ani infarkt hlavního umělce večera poté, co se polovinu vystoupení výraznou gestikulací domáhal zesílení svého odposlechu. Těsně před kolapsem už hlavní hvězda vypadá jako větrný mlýn a doprovodná kapela se radostně přidává v domnění, že stojí u zrodu nového tance. Příjezd záchranky zvukař flegmatik vyrovnaně komentuje slovy "maňana", popřípadě "kliďánko".
Hlavní zásadou flegmatika je věta "Žere to proud, je to v parametru".(...)
- listopad 2003
(...)Protože jsem loajální, udělal jsem si dopředu několik idejí, jak bychom mohli důstojně oslavit Žalmanovo desáté výročí osvobození od ohavného zlozvyku a v širším smyslu i dvacáté výročí osvobození od Minnesengrů. Požádal jsem třeba nejrychlejšího muzikálového autora Janka Ledeckého, aby nám pomohl umělecky ztvárnit Pavlovu trnitou cestu k čistému tlustému hrtanu muzikálem Plíce, kde budou účinkovat všichni dosavadní členové všech dosavadních Spolů. Ve vedlejších záporných rolích by vystupovali Vojta Zícha jako Kamelka, Honza jako Startka bez filtru a já jako Marlboro Mann. Jindřiška by hrála Přízemní ozón, Tonda Hlaváč Defibrilátor, Pavlína Nasycený uhlovodík a Jarda Kovář Jardu Kováře. Matěj by představoval postavu jménem Těžký dech, Míša Krmíčková - Hálková - Vlášková by ztvárnila Paradontózu a Lenka Slabá - Bláhová - Vostrá by procházela celým dějem jako Průdušnice. Hlavní role rozkolísaného introverta, který na závěr ohromí diváky pantomimickým výstupem, nazvaným "Tahle je poslední!", by patřila samozřejmě Žalmanovi. Zvláštní úlohu bych svěřil Frantovi Linhárkovi, který by hrál jednu z mála kladných postav - sympatického napraveného bývalého závisláka, bojovníka za práva nekuřáků, který sebou všude tahá sprej na pohlcování cigaretového smradu a svými fašizujícími, ale vnitřně koherentními názory si hned od začátku získá srdce každé nekuřačky. Vlastně by hrál sám sebe. Ještě jsem zapomněl na Luboše Javůrka - pro toho jsem měl připravenou figuru jménem Vysoký tlak.
Záměrně říkám měl, protože s Jankem jsme se nakonec nedohodli. Trval na tom, že Plíci musí hrát Iveta Bartošová, která je už zase opuštěná a bez kšeftů (a teď navíc ještě bez zubu) a to tedy ne! S Jankem jsme teď natolik na kordy, že kdybyste se ho na muzikál Plíce zeptali, bude tvrdit, že o ničem neví a vůbec mě nezná. Z muzikálu tedy nakonec sešlo, přestože už jsem měl slíbený grant od ministerstva zdravotnictví a paní ministryně osobně slíbila, že ještě předtím, než bude odvolána, udělá, co bude v jejích silách. Tedy nic.(...)
- prosinec 2003
(...)Dnes jsme se tu sešli už popadesáté a na počest toho jsem si vyklidil šuplíky v hlavě a zbavil se starých obsedantních témat, aby mohla udělat místo novým obsedantním tématům a teď to do vás nasypu, vy si to odnesete domů a ještě za týden při zdobení stromečku budete přemýšlet, z čeho je vám tak těžko. A nebude to ze salátu, který od rána budete potají ochutnávat. Ve zvýšené míře budu dnes taky citovat, abych svůj poněkud nelibý vánoční slovní salát podepřel nějakou autoritou.
První šuplík (vánoční). Běží nám už patnáctý rok od Velké říjnové listopadové revoluce, což je na jednu stranu znamenité, ale my Češi asi nad sebou pořád potřebujeme nějakého báťušku nebo alespoň sjednocující světový názor. Sice jsme po východním vzoru zrušili marxismus, ale místo něj jsme po západním vzoru zavedli marktismus, a právě teď, v adventním období, pilně chodíme do chrámů konzumu pro zápočet.
Mnozí už mají doma všechny letošní hity - mluvící vánoční řetězy a umělý strom s dálkovým ovládáním, který doopravdy opadá a můžete si vybrat, jestli vydrží do Tří králů, do Hromnic nebo do příštích vánoc. Letos naposledy kupujeme jmelí, protože po vlezu do unie se nám zkrášlování příbytků jedovatým parazitem zatrhne a ministr proti počítačům Mlynář stejně ve vládě prosadí přejmenování jmelí na mejlí.
Moje soukromá obrana proti vánocům spočívá v tom, že už asi měsíc se bavím představou krysaře, který by v polovině listopadu vyvedl všechny nákupní vozíky za město a nechal je naskákat do hostivařské přehrady. Protože by to pravděpodobně nepomohlo, udělal by totéž s tím, co je nám doma nejdražší – s našimi televizory.(...)