sem chodím občas:
sem chodím často:
folkový bestiář
ukázky z let 2000 a 2001
1/01 2/01 3/01 4/01 5/01 6/01 9/01 10/01 11/01 12/01
-
květen 2000
(...)V pátek 28. dubna jsme v Janských Lázních v nejužším "rodinném" kruhu (tzn. my čtyři, dva zástupci managementu kapely, zvukař, personál restaurace, uklizečka, jeden opilec z ulice a pes majitele hotelu) oslavili třísté vystoupení současné sestavy skupiny Žalman & spol. Protože restaurace byla útulná, pro vlastní potěchu a poučení budoucích generací jsem sestavil za pomoci papíru, tužky, několika cigaret, kávy, kalkulačky a vlastní fenomenální paměti jakousi technickou zprávu o tom všem a s jejím obsahem vás nyní seznámím. Je to ohlédnutí za dvěma a půl roky společně strávenými na cestách, přičemž některé údaje (např. počty diváků) se týkají pouze samostatných koncertů kapely, zbytek zahrnuje i účast na různých přehlídkách, festivalech a jiných kulturně- masových akcích. Následující řádky budiž inspirací i výstrahou pro všechny přítomné, kteří chtějí dát přednost chiméře (uvozovky dole) slávy a úspěchu (uvozovky nahoře) před pravidelným životem. Alibisticky připomínám, že statistika je přesný součet nepřesných čísel, ale v našem případě to neplatí a na to, co uslyšíte, můžete klidně vsadit poslední peníze.
Koncerty kapely navštívilo asi 42 tisíc lidí, v repertoáru se vystřídalo téměř 60 písní. Na pódiu každý z nás strávil plných 19 dní. Společně jsme najezdili kolem 45 tisíc kilometrů, protože se ale sjíždíme z různých míst, dohromady na tachometrech našich aut přibylo kilometrů víc než 200 tisíc (to je zhruba pětkrát kolem rovníku). Při cestách na hraní nebo domů odseděli řidiči za volantem dohromady asi 138 dní, z toho přes 40 dní v noci a dalších 25 v dešti, mlze nebo na ledu. A když už byl den a hezké počasí, většinou byla nablízku nějaká ta plazící se Avie nebo policejní radar.(...)
- červen 2000
(...)Podařila se nám důležitá věc - v rámci kolektivní smlouvy jsme přijali závazek, že nebudeme pomlouvat skupinu Nezmaři a konečně jsme schválili spravedlivý rozdělovník hlídek, takže nyní už se nám nestane, že by Petráková Jindřiška na pódiu usnula.
Odboráři Brož a Novotný byli pověřeni navázáním družebních styků s některou amatérskou dívčí skupinou. Družba bude spočívat především v poskytování všestranné metodické, i jiné, pomoci z naší strany. Budeme se při tom teoreticky opírat o publikace Tajemství akordových značek, Lidské tělo - otázky a odpovědi, text písně Franka Zappy "Proč to bolí, když čůrám", ale hlavně o praktické zkušenosti kolegy Brože, který během své učitelské kariéry často surfoval po internátu.
Dále jsme posunuli horní věkovou hranici pro členství v asociaci tak, aby mohly být projednány přihlášky kandidátů členství Lohonky Pavla a Linhárka Františka.
V usnesení byly přijaty některé důležité zásady na ochranu členů. Především se nám podařilo vybojovat pětiminutovou kuřáckou přestávku vždy po hodině hraní, snížili jsme počet povinných podpisů na plakáty a do cancáků na 10 a upravili tzv. repertoárové kvóty. Podle nich nyní můžeme v rámci jednoho večera hrát maximálně 65 % smutných písní.(...)
- září 2000
(...)Nadešel den D. Do úvodního hvizdu zbývají tři hodiny, když celek doráží na místo. Zatímco nová posila tráví poslední okamžiky na toaletě, kde střídavě usilovně cvičí a hned zas dává průchod stresu, bubeník ještě stíhá doladit formu letmou rekognoskací hospod. Před slavnostním výkopem ale všichni stojí na startovní čáře oblečeni do vyžehlených dresů a náhradník se nejistě usmívá směrem k setmělým tribunám.
První poločas začíná trochu nešťastně, protože bubeník podcenil přípravu a stačil se poněkud zkolaudovat. Pak ve spěchu zapomněl část náčiní v depu, které mezitím trenér zamkl. Zbytek prvního rozběhu proto tráví na střídačce, kde přemýšlí o vlastních chmurných vyhlídkách. To je příležitost pro novou posilu mančaftu. Přechází do ofenzívy a v nádherném spurtu dobíhá do cíle o plné 3 sekundy před ostatními. Kapelník, pětinásobný mistr ve své váhové kategorii, namísto uznání zlověstně mručí a ohlašuje druhé kolo.(...)
- říjen 2000
(...)Stala se věc, která nás všechny, jak tu sedíme, vytáhla z temnot nevědění a do našich životů vnesla světlo poznání. Televizní reklama přinesla vzrušující informaci, že domov je tam, kde je pudink. Počkám ještě chvilku, abyste si tu absurditu mohli náležitě vychutnat. Všichni víme, že v reklamě zástupní lidé žijí zástupné životy. Je to svět, ve kterém novodobí Mirkové Dušínové říkají "Nemyslete, myslíme za vás" a Maruška Kudeříková, stále ještě okouzlující, ochotně všem vysvětlí, co jsou zvláčňující hydrozásobníčky. Společně vás přesvědčí, že když budete dětem dávat k snídani jimi doporučovaný prášek na praní, narostou vašim ratolestem půlmetrové řasy a budou mít o 72 procent více zubů. Prostý venkovan, jako já, se občas v jejich společnosti ocitá ve stavu naprostého zmatení, zvlášť když si nedokáže vybavit, která že to zubní pasta je pro jeho psa ta pravá.
Teprve když jsem nedávno našel v poště žertovný mail s výzvou "Navštivte temelínsko - ráj houbařů", došla mi podstata celé věci. Abyste své bližní o něčem přesvědčili (a může to být naprostá úchylárna nebo slabomyslnost), potřebujete patřičný reklamní slogan, pokud možno veršovaný. Hutným reklamním sloganem lze komukoli vnutit cokoli.
Dovolím si malou odbočku: pamětníci si možná vzpomenou na doby, kdy televizní pan Vajíčko propagoval všechny restaurace a jídelny najednou, v prodejnách zeleniny byly ve výkladech místo zeleniny fotografie zeleniny a mezi lidem kolovaly parodie typu "sovětské hodinky jsou nejlepší a nejrychlejší". To už máme chválabohu za sebou. Dnes naopak pro kdejaký tuřín existuje speciální marketingová strategie, ale v záplavě sloganů není problém najít takové, jež mohou být použity naprosto univerzálně. Hned vás přesvědčím. Všechno, co teď uslyšíte, bude plnokrevná reklama našívaší skupiny, i když vám budou některé myšlenky připadat povědomé.(...)
- listopad 2000
(...)Hned v úvodu se musím omluvit, že ani tentokrát o recyklaci řeč nebude. Tohle téma mě pronásleduje jako noční můra od chvíle, kdy jsem viděl evropského komisaře Verheugena, řečeného Žabák. Vím, že my Češi jsme mistři obezliček a vždycky si někde seženeme nějakou neschopenku, takže se vstupem do elitního klubu, kde nám budou kádrovat naše buřty s cibulí a syrečky, to nebude zas tak žhavé. Ovšem je třeba být připravený, protože úplně se Žabákovi nevykroutíme a tak jsem začal jednat. A o tom bude dnešní referát.
Poté, co mi nevyšel pokus o zaregistrování slova folk jako ochranné známky, čímž bych se hmotně zajistil do konce života a dědicové na dalších padesát let, se teď pokouším o totéž se slovem kytara. Věřím, že zdravý rozum tentokrát zvítězí a brzy už budete všichni s mávátky lemovat ulice, kudy pojedu koupit pro svého psa nový prsten.
Pro případ neúspěchu se jistím ještě dalšími aktivitami. Inicioval jsem vznik lobbystické organizace SVAVEHUŽA (je to zkratka pro Svaz vedlejších hudebních žánrů) a podařilo se mi uzurpovat placenou funkci ve vrcholném orgánu, známém spíš pod zkratkou GRZADIPROSVA SVAVEHUŽA, neboli Grémium zástupců dílčích profesních svazů SVAVEHUŽA. Vědom si svých zásluh, jmenoval jsem se prezidentem Svazu folku při SVAVEHUŽA.(...)
- prosinec 2000
(...)Ani my ve Svazu folku při SVAVEHUŽA jsme nezaháleli. Podařilo se nám odvrátit žalobu největšího žijícího folkového autora kvůli formulaci otázky č. 62 vstupního testu Rukověti mladého folkového adepta jedna (těm, co chodí pravidelně, možná utkvěla spíš zkratka RUML FUJ). Pokud si vzpomínáte, otázka zněla:
Největší žijící folkový autor je ve skutečnosti:
a) Bůh
b) apoštol
c) Jidáš. Jak se vyjádřil právní zástupce jmenovaného, jeho mandant se občas cítí být všemi zmíněnými pány najednou a žádá, abychom v tom smyslu znění otázky opravili. Věc byla vyřešena mimosoudní cestou, takže už nemám svoji kancelář s výhledem na spalovnu odpadků.
Jinde se nám naopak začalo dařit. Propašovali jsme jednoho počítačového fandu na místo nočního vrátného finančního úřadu. Teď vyhodnocujeme první várku daňových přiznání a už brzy bude obeslána první várka kandidátů členství. Zavedeme systém tzv. antihandicapů, což znamená: čím vyšší daňový základ uchazeče, tím menší překážky z naší strany, takže někdo nebude muset vůbec projít vstupními procedurami a naopak tím ochráníme svaz před proletářským póvlem z ulice. Nestojíme o žádné mladé horké hlavy, aby se nám roztahovaly v základních organizacích a narušovaly demokratický centralismus - to už tady jednou bylo.
Na dnešek jsem vám slíbil desatero - tentokrát to bude ještě se stručným komentářem, příště už budu jenom zkoušet. Jak záhy zjistíte, je to velmi hutný text, přesto obsáhne většinu situací, které se v životě budoucího institucionálního folkaře nachomýtnou. Přitom má jenom 43 slov včetně spojek a předložek. Pro srovnání: předpis Evropského hospodářského společenství o dovozu karamel má 27 tisíc slov.(...)
- leden 2001
(...)Infiltrace do Svazu zpětně pomůže i kapele, protože přestaneme být závislí na vrtkavosti publika a lépe se opevníme vůči tlaku zdola, kde jsou připraveny stovky mladých, ke všemu odhodlaných muzikantů s vyčištěnýma zubama, kteří jdou tvrdě za svým cílem - totiž vyhodit nás vetché a zasloužilé ze sedla. Navíc většinou ovládají své nástroje a umějí zpívat. Proto bych chtěl své kolegy přesvědčit, abychom mimo oficiální struktury Svazu začali investovat do některých perspektivních odvětví a zajistili si tak klidné stáří. Pro začátek mám vytypované tyto aktivity:
- kosmetika
- drogy
- klonování a genové manipulace.
Mám několik představ, které by měly přinést spolehlivý zisk, například ucelená kosmetická řada, vhodná pro publikum na folkových festivalech:
- krém na ruce Dostavník s vůni hořící borovice
- toaletní voda ŽALMANMAGIC
- ústní voda Slunovrat s vůní opékané klobásy
- toaletní ubrousky Babí léto s vůní benzínu pro nejširší použití
- dětský zásyp Dvorana
- odvšivovací šampón Miss Porta
- ozdobná pinzeta na vytahování klíšťat ve tvaru kytary
- dárkové balení prezervativů v barvě khaki
- a nakonec naše tajná zbraň - univerzální tekutina, vhodná na mytí ešusů, čištění zubů, též jako náplň do ostřikovačů, podpalovač mokrého dřeva, šetrný lubrikant, peelingová maska, všestranné lepidlo, olej na smažení, balzám na rty a tekutý obvaz. Navíc i v nejparnějším létě chutná jako dobře vychlazený Budvar. Pro ni zatím nemáme název.(...)
- únor 2001
(...)Naší ambicí je postupně zaplnit českou kotlinu androidy, kteří nás budou nadšeně doprovázet, kamkoli se jako kapela hneme. Měli by být oboupohlavní, aby nás jako ženy dychtivě sledovaly z první řady a potom jako muži ubránili proti přesile androidů Ilony Czákové.
Praktické výsledky zatím nejsou nijak ohromující, ale nevzdáváme se. Zatím dokončujeme první fázi - výběr vhodných jedinců - jenom se nám nedaří najít alespoň jednoho novináře, který by o nás psal dobře a byl tím pádem vhodný k namnožení.
Souběžně s tím děláme nanečisto pokusy s genovým transferem. Při novoročním turnaji v pití slivovice a následné rvačce se nám podařilo izolovat několik buněk člověka, který má v cancáku všechny Žalmanovy písně a doma sbírku použitých palcových prstýnků Vojty Zíchy a jevil se nám tedy jako ideální prototyp folkočlověka. Volba se bohužel ukázala jako slepá ulička, protože jeho buňka se sice velmi progresivně replikovala a vzápětí zcela ovládla hostitelský organismus, ale mdlý rozum a naprostá intoxikace etylalkoholem dárce se staly dominantní vlastností všeho, s čím byl spojen.
Jak výzkum pokračoval, získali jsme postupně opilou hloupou myš, opilého hloupého psa a opilé hloupé prase (všechno byli samci). Nezalekli jsme se neúspěchu a pro jistotu jsme, stále nanečisto, vyzkoušeli metodu na člověka. Asi nás mělo varovat, že podle posledních výzkumů na tom člověk s genetickou výbavou není nijak slavně. Abych nikoho v sále neurazil, řeknu to takhle: moji kolegové, přestože tady před vámi provádějí vysoce organizovanou činnost, mají jenom pětkrát víc genů než droždí. Proto jistě nikoho nepřekvapí výsledek našeho pokusu - získali jsme nanečisto prvního folkočlověka, jež je zcela oddán naší věci a díky posledním zbytkům bývalé inteligence dokáže jakžtakž přežívat v civilizaci. Hostitelem se stal žurnalista, známý svými štvavými výlevy proti folku. Dnes se tento subjekt šťastně usmívá nad našimi fotkami, občas si ráno vymačká do čaje kanárka a když vystřízliví, pronáší bez varování věty typu: "Kultura je pokračování přírody jinými prostředky." V kolektivu léčebny je oblíbený a nedávno dokonce dostal od primáře pochvalu za úklid.(...)
- březen 2001
(...)Jenom, abyste si dokázali představit, jak hluboko do historie se musíme vrátit - náš chlebodárce je starší než rokenrol a ve svém pohnutém životě viděl už trojí hromadné trhání stranických legitimací. Místy možná budu trochu patetický, ale to už k takové chvíli patří.
Narodil se 8 let před zahájením pravidelného televizního vysílání v chudé vísce daleko od nejbližší civilizace, dnes předměstí Českých Budějovic. Doba byla těžká - komunisti zrovna zvítězili ve volbách, a tak jinak idylické (řekl bych až starozákonně prosté) dětství malého Pavla narušovala některá celospolečenská traumata, vezmu to chronologicky: Marshallův plán, rozorávání mezí, spuštění železné opony, ozvuky politických procesů, smrt soudruha Stalina, smrt soudruha Gottwalda, instalace soudruha Zápotockého, oficiální návštěva soudruha Chruščova, kdy obě strany setrvaly v přátelském a srdečném rozhovoru a další pohromy.
Už jako malé batole muselo strádat rozpínavostí právě se rodící komunistické chobotnice a řešilo základní existenciální otázky - to mu ostatně zůstalo. Citlivou duši plachého chlapce také jitřil pravidelný poslech rozhlasových her, které po nedělním obědě vyprávěl jejich stařičký domácí dýchavičný třílampový superheterodyn, ale nejvíc byl zasažen odchodem oblíbené stračeny do družstva.
Ve škole prospíval zdárně - miloval čtení a psaní, fyzkulturu a později hudební nauku a priškolnoje učástky. Nebavilo ho louskat azbuku, která mu vždy připadala jako obrácený nábytek. Díky tuhému venkovskému kořínku a pohybovému nadání vynikal v branné přípravě, i když jako latentní pacifista neměl rád plynové masky a nácvik chemického poplachu. Ve sběru amerického brouka byl průměrný. Časté útěky z pozemků JZD, kde se snažil přilepšit svým ustaraným rodičům, položily základ jeho budoucích úspěchů na poli sportovním - později se stal učilištním přeborníkem ve skoku o tyči.(...)
- duben 2001
(...)Podíval jsem se trochu po světě a kromě dvou gratulací (z Finska a Kanady), které přiletěly mailem, všude ticho a prázdno. Až po několikadenním hledání jsem narazil na elektronickou verzi bulletinu, který vydává jeden krajanský spolek v Chicagu ... Tam jsem vykopal úplný poklad, protože Žalmanovi bylo věnováno jedno celé číslo. Byl tam stručný životopis (se zvláštními akcenty na úspěchy v byznysu), diskografie a ukázky nejznámějších písní. Pochopitelně všechno bylo v američtině, protože mezi krajany už málokdo umí česky, další generace znají z jazyka svých otců a dědů většinou jenom nadávky a několik výrazů jako pívo, knedlíky, kluci a holky.
Při prohlížení časopisu jsem řešil opačný problém, protože z cizích jazyků ovládám v podstatě taky jenom nadávky a tak jsem si vzal na pomoc tzv. překládací stroj - vzhledem k tomu, co bude následovat, název toho programu raději nebudu prozrazovat. Při převodu do češtiny vznikaly u textů, které všichni dobře známe, nové zajímavé verze. Většinou se to nedá moc zpívat, alespoň ne na původní nápěvy, ale fakt je, že nové texty nepostrádají nápad, vtip a poetiku.
Poslechněte si třeba, jak poeticky zní refrén písně Rána v trávě, když ho proženete překládacím strojem: Třeba hned první verš:
Pokaždé v určitý člen ráno určitý člen muž holínka svlékat.
Zní to trochu kostrbatě, tak si odstraníme všechny členy a jiné balasty a dáme si to znova. Abyste se líp orientovali, budu číst střídavě původní text a to, co vylezlo z překladače.(...)
- květen 2001
(...)Myslím, že po mojí charakteristice máte jasno a můžeme rovnou začít několika praktickými radami.
Za vstup na většinu přehlídek nemusíte platit. Stačí trocha šikovnosti, přiléhavý oděv a rukavice, abyste si o plot neporanili ruce. Když je akce pořádána někde na hradě nebo v prostorách obehnaných zdí, stačí, když se vloudíte nějakým muzikantům do auta a v přestrojení za kontrabas projedete přes bránu.
Někteří pořadatelé si označují už zkontrolované návštěvníky - často razítkem, otištěným na ruku. Mějte proto vždy připraven čerstvý brambor, nůž a kapku inkoustu.
Mějte na paměti, že všichni stánkaři, ať už nabízejí cukrovou vatu, trička s obrázkem vašeho idolu nebo klobásy, vás chtějí především oškubat. Navíc ve vás dokážou mistrně vyvolat pocit, že bez jejich zboží prostě nemůžete být. Nedejte se obalamutit - je to jen součást všeobecného koloběhu peněz.
Dostáváme se konečně i k tomu vedlejšímu produktu. Sedíte v hledišti a z vaší nové klobásy kape tuk na vaše nové tričko s obrázkem vašeho starého idolu. Co dál?
Pokud chcete povzbudit své favority ke špičkovým výkonům, např. aby zahráli instrumentálku rychleji než soupeři, měli byste se vyvarovat některých předpotopních obyčejů, abyste se neztrapnili a nebyli vystaveni posměchu a opovržení zkušenějších návštěvníků. Takže: místo "Umí!" nebo "Vedia!" (podle národnosti) je vhodnější volat na muzikanty "Hobluj!", "Vibruj, hajzle!" nebo univerzální "Bohemka je lepší!" Křesťanské skupiny je vhodné odměnit voláním "Hosana!"
Stává se, že při některých písních lidé z nepochopitelných důvodů vstávají (jsou to třeba Rosa na kolejích, Vlajka, Všech vandráků múza, Tulácký ráno, Holka od koní, Askalona, Tři kříže, Uzenářské blues a mnoho dalších). Stane-li vám to, jste právě očitými svědky tzv. výhřezu masové identifikace. I když vám chvíli ostatní brání ve výhledu, zůstaňte klidní, většinou si zase sednou.(...)
- červen 2001
(...)Ještě jeden problém hýbe životem našeho esbéóčka doslova napříč odbory (pokud jste se ještě nesetkali se zkratkou SBO, znamená to spolek s bručením omezeným). V poslední době jsou někteří z nás přímo na pracovišti veřejně tupeni a ponižováni kvůli své národnosti. Protože už jsme nemohli déle snášet narážky vzpupných Jihočechů v kapele, kteří se neustále nevybíravě otírají o jiná etnika a jejich lidovou kulturu, jsme nuceni některé všeobecně přijímané omyly uvést na pravou míru. Naším cílem je úplná rehabilitace sudetské lidové slovesnosti a obnovení národních tradic. Selže-li rehabilitace, bude následovat mobilizace, kulturní revoluce a nakonec anšlus.
Za tím účelem jsme, já a můj odborný konzultant Hans Schmuck, prozkoumali několik dostupných análů. Z materiálu, který jsme při našem análním průzkumu vytěžili, jednoznačně vyplývá, že prapůvodní kolébkou lidové hudby (a v širším smyslu celé lidové tvořivosti) jsou Sudety. Byli to bohužel právě jihočeští sběratelé, kteří původní poklady sudetské lidové kultury zvulgarizovali (tím, že je počeštili) a dílo zkázy dokonala první generace tzv. folkařů, kteří do omrzení vtloukali ty paskvily národu do hlavy. Pro příklady nemusíme chodit daleko: z roztomilé dětské písničky Die Katze kriecht durch die Loche, která má přehledné pochodové tempo, udělali Jihočeši rytmicky rozplizlou a melodicky fádní píseň Kočka leze dírou. Zadumanou
Nicht geht unter, Sonne,
noch eine Weile bleiben,
ich habe Vergnügen,
gegen weite Reise přeměnili Jihočeši na odrhovačku Nezacházej slunce. Nejvíc asi necitlivými zásahy utrpěla egerlandština, originální směsice češtiny a němčiny, jíž se po staletí mluvilo v našem lebensraumu.(...)
- září 2001
(...)V souhrnu tedy uplynulý rok hodnotíme kladně - Honza si pořídil novou kytaru, já novou basu, Pavel novou bundu a Jindřiška novou barvu na vlasy. V podstatě idyla.
Skutečné problémy jsme měli vlastně jenom s Jindřiškou. Koncem loňského roku totiž firma Adobe ohlásila dlouho očekávanou novou verzi obslužného softwaru pro tento typ blondýny. Měl oproti předchozím verzím umožňovat skutečně nevídané věci - subjekt jím vybavený mohl provádět dva i více úkonů najednou, třeba v autě točit volantem a brzdit zároveň. Nevýhodou byla poměrně vysoká cena programu, ale na internetu se vzápětí objevila kreknutá verze, takže jistě tušíte, jak to dopadlo. Bohužel jsme nikde nenašli nové ovladače, takže se nám po instalaci zpočátku stávalo, že Jindřiška byla nestabilní a neustále vyhazovala nějaké chybové hlášky (např. v půlhodinových intervalech hlásila chybu v neňaderné části) a několikrát jsme ji museli přímo uprostřed vystoupení resetovat.
Nabízel jsem, že za pomoci příručky "Vylaďte si svoji blondýnu - 100 tipů a triků" problém odstraním, ale to odmítl Honza, protože se nedokázal smířit s představou, že bych se Jindřišce hrabal v registru. Nakonec jsme odinstalovali všechny podružné funkce (simulace mateřského pudu, jazyková výbava apod.) a teď už Jindřiška funguje k naší plné spokojenosti a když jí pravidelně čistíme odkládací adresáře, je poměrně stabilní a netuhne.(...)
- říjen 2001
(...)Když tedy náš autor ke svému velkému ulehčení zjistí, že v sešitě je několik listů slepených (před měsícem s ním usnul ve vaně) a po stránce textové je tedy zachráněn, opije se, zapne magnetofon a sedne ke klavíru. Následujících několik dní zkoumá, co z těch orientálních melodií by se dalo použít. Zároveň kombinuje poznámky nalezené v sešitě a sleduje, který ze vzniklých textových řetězců dává nějaký smysl a jestli nemá některý ambice stát se sloganem a tím i základem refrénu. Mezitím přijede na víkend tchyně a on v pondělí začíná znovu.
Popsaným způsobem poskládá asi polovinu budoucích hitů, ale protože vydavatel už začíná dávat volný průchod své zuřivosti, vezme několik písní své zahraniční oběti, nahraje je pozpátku, k tomu nazpívá něco tzv. svahilštinou a pouhé dva dny po termínu stojí v recepci vydavatelského domu a nejistě se usmívá na pobíhající úředníky. Příslušný sekční šéf má pouze tři dotazy: jak se to bude jmenovat, jestli tam budou bicí a v kolika písních bude zpívat ve sboru jeho nová konkubína. Demosnímky nemá čas poslouchat, protože na svém ranči zrovna kope studnu a má jiné starosti. Kromě toho si je jistý, že po tolika letech v branži dokáže prodat cokoli. Na závěr audience seškrtá autorovi rozpočet a tím končí první kolo.(...)
- listopad 2001
(...)Do hardwaru bychom chtěli v budoucnu ještě mírně zasahovat - uvažujeme, že Jindřišku vybavíme infraportem, aby byla pohodlněji ovladatelná, protože zatím ji řídím pomocí MIDI interfejzu z kláves a když jí Honza oblékne sukni, ten drát je vidět. Měli bychom taky někam jinam přemístit resetovací tlačítko, protože se nám při podepisování někdy stává, že mladá děvčata si chtějí pohladit svůj idol a nevědomky spustí startovací sekvenci a pak nechápavě hledí na to, že Jindřiška dvě minuty na nic nereaguje, než jí naběhne systém.
Co se týče softwaru, tedy toho, co nevidíte, mohl by fundovaně promluvit spíš Honza, který má se subjektem desetiletou osobní zkušenost. Vlastně možná bude lepší, když si to nechá pro sebe... Za sebe mohu říci, že několik semestrů na pajďáku mi připadá jako dostačující softwarová výbava pro spokojený život ve spodních patrech šoubyznysu. Víc už by bylo spíš na škodu, protože by pak o některých věcech zbytečně přemýšlela. Pro nás je to sice složitý problém - pořád je co zlepšovat, každou chvíli je třeba něco přeinstalovat, protože Microsoft jako na běžícím pásu neustále chrlí nějaké opravné balíčky a záplaty předchozích záplat - ale máme klid od všetečných dotazů a jalového mudrování, což je u zpěvaček vždycky nebezpečné.
Pod software spadá i Jindřiščina pověstná schopnost usnout a spát za jakýchkoli okolností - zlí jazykové říkají, že spí první ligu. Není to ani tak její vloha, spíš výsledek naší šikovnosti. Ten zdánlivý spánek je ve skutečnosti dokonale vyladěný úsporný režim a makali jsme na tom tvrdě několik let. Jinak si ale musím nahlas zalebedit, protože navzdory morálnímu zastarání je Jindřiška pořád ještě držák. Uvědomte si, že je, podobně jako mnozí z nás, vlastně už několikrát amortizovaná, přesto se za poslední dva měsíce ani jednou nehryzla a běhá jako hodinky. Čest její památce, vlastně všechno nejlepší k narozeninám.(...)
- prosinec 2001
(...)Ti z vás, kteří si pamatují moji zprávu o třístovce, možná čekají, že vás opět zahrnu nějakými hektolitry vypitých piv během našich koncertů a ohromím údaji o zástupech zoufalých fanynek, kterým se nepodařilo ukořistit Honzovo odhozené trsátko. Nic takového. Mohl bych svou starou zprávu jednoduše vynásobit koeficientem 1,6 s periodou (a vesměs bych došel k zajímavým číslům), ale to si můžete udělat sami doma. Spíš se zaměřím na změny a odlišnosti, abyste viděli, že náš profesní život není tak konstantní a neměnný, jak třeba na první pohled vypadá.
Největší změna spočívá v tom, že jsem pod tlakem okolností byl donucen ukončil svůj dlouholetý intimní poměr s Tatrankou Oříškovou. Nebudu to dál komentovat, fakt je, že náš kapelní život ve světle této změny už nikdy nebude takový, jako předtím. Také jsme o rok a půl zestárli, což třeba není z několika metrů vidět, ale kdybyste přišli do šatny, zjistili byste, že vrstva líčidel je stále tlustější a různých sofistikovaných mechanických podpůrných aparátků také přibylo. Proces stárnutí máme v kapele celkem spravedlivě rozdělený - dva z nás už mají nejlepší za sebou a občas přemýšlejí, co bude, až přijde závěrečný sešup a kam to před poslední zatáčkou opřou. Zbylí dva jsou teprve na vzestupu a dosyta si užívají své nevědomosti, alkoholu, zpěvu, žen (a mužů) - jinými slovy života. Někdy se generační rozdíly stírají - například u alkoholu a záliby v opačném pohlaví není hranice úplně zřetelná a někdy je obtížné obě dvojice rozlišit. Naopak choroby máme každý svoje a navzájem si je většinou nepůjčujeme. K čemu by také Jindřišce byl můj astigmatismus, naopak si zkuste představit, jak bych dopadl já s Honzovým chorobně zbytnělým citem pro romantické situace. Posuneme se raději dál, abyste si nepřipadali jako v gerontologické poradně.(...)