sem chodím občas:
sem chodím často:
media
rozhovor pro časopis ARTUR
v září 2005 se ptal Jiří Hrabák
Jak jsi se dostal k hudbě a na co všechno hraješ?
Klasika by byla odpovědět, že když jsem bylo malé robě, už od kolébky mi maminka zpívala sudetské národní písničky, bla bla bla, ale to by nebyla pravda. Tehdy lidem nebylo moc do zpěvu a tak ze sudetských znám jenom Unglücklich šafaršůf tforeček. U nás se iniciativy chopil táta a poslal mě do lidušky hned, jak jsem unesl kufr s akordeonem. To byla empirická volba, protože tenkrát bylo "zednický piáno" celkem v oblibě a neobešla se bez něj žádná partajní ožíračka. Vydrželi jsme to spolu půl roku, pak se táta smiloval a nástroj mi odňal. Od tý doby jsem se hudebně vyvíjel divoce a za pár let už jsem obsluhoval v první kapele kontrabas, protože jsem byl jedinej, kdo ho dokázal dovláčet do dva kilometry vzdálenýho kulturáku, kde se zkoušelo. Už tehdy platilo a často se používalo úsloví "jsi blbej, budeš hrát na basu" a to byla celkem výzva - nebejt blbej a rehabilitovat ten nástroj. Později jsem si trochu doplnil teoretický vzdělání, ale jinak jsem samouk se slabostí pro strunný nástroje - kdybys mi dal do ruky nátrubek, nejspíš bych ho zkoušel našroubovat někam do vodovodu.
Jakou nyní jevíš hudební činnost a s kým?
V podstatě s každým, kdo o to stojí. Nejvíc o to asi stojí Žalman, protože v jeho kapele jsem už dvanáctej rok a vypadá to, že dokud uneseme kytary, nic nás nerozdělí. Klepu na dřevo, kudy chodím, aby mi ještě pár let vydržel. Jestli do hudební činnosti počítáš i vysedávání po studiích, kde mladším muzikantům radím, jak to dělat, aby nedopadli jako já, mám v tomhle punktu poměrně bohatý portfólio. Vysedávám u Jirky Maška ve studiu Good Day Records a v poslední době i v Českým Krumlově, kde se všechno teprve rozbíhá a zatím pokrejváme místní amatérskou scénu a hledáme nějakou koncepci toho všeho. Kromě toho občas někomu natáčím basy do jeho projektů a to se většinou odehrává ambulantně - dostanu nahrávku, doma v noutbůku dotočím basu, nebo vlastně kdekoli, kde je zásuvka a chvíle volna a celek odevzdám zpátky. Počítače jsou úžasný pomocníci.
Letos na podzim jsem měl dokonce točit se Spirituál kvintetem, ale pak se to zrušilo, protože vedle studia se něco kutá. Asi další Tesco. Byl by to určitě zajímavej zážitek a třeba se to ještě povede. Ale tam to asi bude probíhat trochu jinak - spíš budu jenom pouštět stroj a pánové docenti už se nad tím seštěkají sami. Když to vezmu zpátky, za poslední rok jsem dělal porodního dědka asi osmi deskám. Ostatní aktivity jsou teď trochu utlumený. Představení s Buchtama (Buchty a loutky - pozn. redakce) mělo derniéru a pokud vím, nic novýho na mě nechystají. Občas si s někým pohostinsky zahraju, ale v posledním roce spíš výjimečně - nějak není čas. Ani žádnou učebnici zatím psát nebudu - na to si připadám málo vetchej a zasloužilej.
Učebnici? No a nelákalo tě někdy napsat nějakou knížku?
Myslíš jako román z muzikantskýho prostředí? Mohlo by se to jmenovat třeba Hledání harmonie nebo Namol a občas taky v dur. Tak to mě fakt nenapadlo. Ona se mi jedna knížka napsala sama jaksi mimochodem. Hrajeme už sedmej rok pravidelně jednou za měsíc v Malostranský besedě a chodí tam v podstatě pořád stejný publikum, my jsme taky víceméně stejný, tak jsem si začal psát takový fejetonky na deset minut, aby ty večery byly něčím odlišitelný. Komentoval jsem různý věci v kapele a občas jsem se bavil tím, že jsem hledal různý netušený souvislosti mezi námi a zbytkem světa. Nahromadilo se mi jich skoro padesát, ale v poslední době to bylo čím dál víc o politice, tak jsem toho nechal - Standa G. se mi tam vždycky někudy vloudil. Bylo mi trochu líto to jen tak přečíst a pak zahodit, zvlášť, když některý jsem opravdu rodil císařským řezem, tak jsme z prvních dvaceti šesti udělali knížku, kterou jsem nazval Folkový bestiář. Nakladatel už ho rozprodal, mě zbyl jenom dobrej pocit, že to úplně nezapadlo. Dotisk se nechystá, tak to zkusím šířit spíš elektronicky - dokončuju teď svoje webový stránky a tam budou kousky ze všech fejetonů a návod, jak se to dá získat. Ještě jsem nenašel chvíli, abych stránky spustil, ale budu mít docela hezkou adresu - www.petrnovotny.info.
Zmíníl jsi spolupráci Buchet a loutek. Jak to probíhalo?
Spolupráce s Buchtama začala už před lety, když byli v Chebu v angažmá. Do jednoho představení chtěli živou kapelu, tak jsme s Mírou Horníkem chodili do divadla dělat takovou hlasitou stafáž. Dokonce jsem při tom přetrhl strunu na base, i když zlý jazyky tvrdily, že zemřela stářím. Pak odešli na volnou nohu do Prahy a jednou mi Vítek Brukner zavolal, že chystá jeden kus, kde by se mělo hrát živě. To víš, že jsem zaržál, protože Buchťáci jsou moje srdeční záležitost a jejich hravost a kreativita mě fakt bere. To představení se jmenovalo Koncert Josef K. a byl to takovej kabaret o paradoxech moderního světa - odborně vzdělanej vykladač by to asi vysvětlil ještě jinak. Mně jenom řekli, kde mám stát a až se zleva ozve piáno, tak se mám přidat. Ve třicátý šestý minutě musím uhnout, protože kolem pojede ježíšek na kočárku. To samozřejmě zlehčuju - moc jsem si to užil a vždycky jsem se u Buchet důkladně opláchl od všech civilizačních nánosů. Kdyby bylo ještě nějaký příště, jdu do toho zas.
Jednou jsme s Koncertem zahajovali Chebský dvorky a vznikaly tam nádherný situace, kdy na začátku moudře prohovořil hejtman a pak jsme naběhli my, různě dadaisticky zmaškařený a začali jsme do delegace z družebního města nakládat Bruknerovy hořkosti. O tom to představení bylo. Myslím, že s Příběhem hovna jsme dost předběhli dobu, ale Nováci a Primáci se tam prostřednictvím svejch pseudorealit typu Vypatlaní a Velký bratr tě zběduje taky jednou doškobrtají. Pak už zdánlivě nebude kam jít, ale Bečka s Bruknerem zase něco vymyslí a ukážou ostatním cestu.
Josefa K. jsem na Dvorcích viděl poprvý a bylo to skvělý. Muselo být docela zajímavý tu hru nastudovat, co?
Ono to neprobíhalo takovým tím klasickým způsobem, jako na divadle - čtená zkouška, aranžování ve zkušebně, přechod na jeviště, osvětlovací zkouška, generálkovej tejden a mezitím výroba dekorace, rekvizitáři, vlásenkáři a garderobiérky. Asi tak půlku materiálu měl Vítek Brukner nahozenou dopředu a zbytek vznikal během neformálních večírků - říkat tomu zkoušky mi připadá nadnesený. Ta vzájemná interakce mě na tom bavila nejvíc - to jak nám představení vznikalo doslova pod rukama a každej něco přidal. Psanej scénář samozřejmě neexistuje.
Co jsi dělal předtím, než jsi začal dělat s Buchťákama?
Byl jsem dost dlouho v divadle jako osvětlovač a byl to hezkej život - dokonce mě občas nechali nahrát nějakou muziku. Bavilo mě to a myslel jsem, že už to mám do důchodu, ale pak se ukázalo, že samet byl vlastně rudý sukno, v divadle se začaly trochu střetávat koncepce, abych to nějak eufemicky a politicky neutrálně přiblížil, a několik nás radši odešlo. Pár let jsem se potácel po Chebu od jedný práce k druhý a v devadesátým čtvrtým přišlo lano od Žalmana. Od tý doby jsem volná noha. Taky se tomu říká "svobodný umělec", ale jako umělec si moc nepřipadám. Tím míň svobodnej. Pravda - nemusím vstávat na šestou, ale jinak je to chleba o dvou kůrkách jako všude jinde, akorát mnohem větší nejistota, protože nemám žádnýho zaměstnavatele, kterej by mi platil nemocenskou, dovolenou, stravenky a spořil na důchod. Ani se neptej, kolik odevzdám státu na spotřební dani za benzín.
No na to se ptát raději nebudu. Spíš by mě zajímalo jestli jsi třeba někdy nepřemejšlel o vlastním hudebním projektu. Po takový době hraní musíš mít určitě spoustu vlastní hudby a textů ne?
Vlastních pecek mám, že je musím občas prohrábnout vidlema, aby nehnily odspoda, ale kdybych měl opravdu sebekriticky vybrat, vydalo by to tak na jeden a půl cédéčka. Problém je v něčem jiným - většinou je to taková podivná intimní lyrika s minimálním komerčním potenciálem a tudíž to nikoho nezajímá a není žádnej důvod k současný inflaci písně přidávat vlastní procenta. Připadá mi, že spousta lidí píše z jinýho důvodu, než je vnitřní přetlak, nebo sublimace, jestli to mám vyjádřit psychiatricky, případně potřeba o něco se s ostatníma podělit. Pro ně je publikem a hnacím motorem OSA a hned jak něco poslepujou, aby to jakžtakž drželo pohromadě, hned posílaj ohlášku - ono se to třeba uchytí a časem z toho něco pokape.
Protože si nemůžu dovolit natočit svoje věci v takový kvalitě, abych s tím byl spokojenej po technický stránce a nemůžu si dovolit zaplatit třeba smyčcovej kvartet, kterej spolu frázuje a ladí, když už jsem si ho tam vymyslel, nejspíš to zůstane u ledu. Mám kolem sebe dost odstrašujících příkladů - na jedný straně numismatiky, na druhý lidi, který musí mít vlastní umělecký miminko, aby po nich něco zůstalo a je jim jedno, kterým otvorem ho porodí. Obojí mi připadá dost hnutý. Vidím to kolem sebe denně, protože jejich miminkům pomáhám na svět. Teď zrovna jednoho takovýho nedonošence hrajou na Radiožurnálu, ale nebudu jmenovat, protože ten člověk si myslí, že jsme natočili kandidáta na Grammy. Samozřejmě jsou výjimky - třeba takovej Jirka Smrž, kterej se smířil s tím, že udělá radost třeba padesáti lidem a za cenu nezměrnýho nasazení tu hudbu ze sebe vyrve a potom ve studiu do poslední chvíle dobrušuje, až vznikne briliant. Taky musí dělat technický a interpretační kompromisy, ale on má vyšší poslání. Ty bys věděl o nějakým smyčcovým kvartetu?
No já smyčcový kvarteta bohužel moc často nepotkávam... Chystá se v Žalmanu a spol. nějaká novinka která by vašim fandům neměla uniknout?
Teď zrovna máme tu neplacenou dovolenou, ale v říjnu začne zase kolbenka a zastavíme se až příští rok po prázdninách. Celej podzim budeme kromě hraní připravovat novou desku a na začátku příštího roku jí natočíme. V březnu bude mít Žalman šedesát a k tomu se chystá spousta slávy, fáborků, mažoretek a průvodů na slonech. No, minimálně jeden oslavnej koncert uděláme a gratulovat přijdou různý zajímavý muzikanti. Bude se z toho točit záznam a když to dobře dopadne, vznikne DVD. Měli jsme trochu smůlu s dývýdýčkem z Vletic, který je už dávno hotový, ale kvůli nějakým nevyjasněným kompetencím ho má někdo v šupleti a už to přestalo bejt vydavatelsky zajímavý - přece jenom uběhl rok a něco. Možná se nám povede záznam z Vletic přismahnout k těm narozeninám, ať to nepřijde úplně nazmar.
Máme ještě několik zajímavejch plánů, ale o tom se zatím nedá mluvit, protože kontury jsou ještě mlhavý nebo to závisí na dalších stranách. Každopádně se asi zase objevíme v televizoru, navíc v trochu lepším čase a formátu, než doteď. S Čundrkántryšou je to jako s hemeroidama - zajímavá zkušenost, ale jednou to většinou stačí. Můj jmenovec největší bavič už v telce všechny vtipy, převleky a kotrmelce předvedl a teď jezdí s nějakým cirkusem, takže z týhle strany nám naštěstí taky nic nehrozí. Jednu dobu jsme byli vydavatelem tlačený do neuvěřitelnejch pitomostí, aby nás zviditelnil a následně na nás něco trhnul a mohl si na svým ranči osadit všude zlatý kliky, ale teď už je klid, takže Gogošou se nebojíme. Stejně to většinou nefungovalo - ze Žalmana nikdy mediální figura nebude a je to tak v pořádku. Ještě na jednu věc nesmím zapomenout. Brzo budeme mít tisící koncert současný sestavy a zřejmě to trochu oslavíme.
Co chystáš do budoucna?
Jestli mluvíme o mým osobním budoucnu, mám teď několik akutních problémů, který vůbec nesouvisí s muzikou. Před dvěma měsíci jsme na Moravě koupili Komerční bance sto osmdesát let starou chalupu a ještě do zimy chci okopat základy, trochu vyspravit střechu a vyřešit topení. A to všechno pokud možno zdarma. Zrovna mi tam leží asi sedum kubíků štěrku a ten je třeba odvézt v kolečku asi o padesát metrů dál a nasypat do tý díry kolem základů. Nikdy jsem nic podobnýho nedělal, takže se všechno učím za pochodu metodou pokus - omyl. Následujících deset let se asi nebudu nudit ani vteřinu... Chtěl jsem si koupit ještě jednu basu, ale teď je to trochu chiméra, protože začínám zjišťovat, že mnohem víc potřebuju radiátory, nový okapy a půl kilometru kabelu. Jak vidíš, moje horizonty nejsou moc vzdálený, spíš teď trochu kopíruju terén a držím se při zemi. Třeba se to zase otočí a napíšu o tom nějakou štěpnou píseň, pošlu jí na osu a do český dvanáctky, zbohatnu a nechám si spravit zuby. Nebo si aspoň koupím nový struny.